V předchozí části jsem se dostal k několika velmi starým motivům, které se v různých kulturách zvláštním způsobem vracejí.
Voda.
Svět obklopený vodou.
Nebe nad Zemí.
Firmament.
Vody nahoře a vody dole.
Jenže v obrazu Ploché země (Flat earth), od kterého moje cesta začala, je ještě jeden nápadný prvek.
Hranice.
V moderních vyobrazeních bývá svět uzavřen po obvodu Antarktidou, která je interpretována jako obrovská ledová bariéra.
A tak jsem změnil způsob hledání.
Přestal jsem hledat moderní výraz „ice wall“.
Ve starých textech přece nemohu očekávat dnešní slovník. Začal jsem proto hledat jiné výrazy:
konce Země – hranice – brány – nepřekročitelné vody – chlad – sníh – led.
A tím jsem se dostal k jednomu z nejpodivuhodnějších starověkých textů celé naší cesty.
1. Enoch – cesta až ke koncům Země
1. Enochova kniha mě zaujala především tím, že její vypravěč necestuje pouze po známých zemích.
Putuje do kosmických oblastí.
Ke koncům Země.
K místům spojeným s nebem.
K branám.
K horám.
K propastem.
A v astronomické části knihy se objevuje propracovaný systém bran, kterými Slunce vychází a zapadá.
To je pro moje pátrání fascinující.
Slunce zde není popsáno moderním jazykem planety rotující před vzdálenou hvězdou. Text pracuje s obrazem kosmického prostoru, v němž existují místa či brány východu a západu nebeských těles.
A objevuje se ještě něco.
Enochovi jsou ukázány také zásobárny přírodních jevů – větru, rosy, deště, sněhu či krup.
Najednou se tak v jednom literárním světě potkávají motivy, které jsem začal hledat:
konce Země
+ nebeské brány
+ pohyb Slunce
+ chlad a sníh
Jenže tady je potřeba udělat přesně to, co jsem si slíbil na začátku.
Neudělat z podobnosti důkaz.
- Enoch mi zatím nedává obraz souvislé ledové stěny obepínající celý svět.
To je zásadní rozdíl.
Kde se nebe setkává se Zemí?
Další motiv je možná ještě zajímavější.
V Enochovské tradici se objevuje představa konců Země, kde spočívá nebe, a nebeských bran.
To už je geometricky něco jiného než moderní představa nekonečného kosmického prostoru.
Představím-li si tento text doslova, vzniká obraz světa, který má určité kosmické okraje.
A právě tady jsem narazil na další text.
3. Baruch – nepřekročitelný Okeanos
3. Baruchova kniha mě zavedla k motivu vody.
V její kosmologii hraje významnou roli Okeanos – kosmická vodní hranice související se vztahem Země a nebe.
Je to zajímavá stopa právě proto, že se znovu vrací motiv, který jsem našel už mnohem dříve:
svět – hranice – voda – nebe.
Musím však být opatrný i zde. 3. Baruch neposkytuje podrobnou geografickou mapu Země, kterou bych mohl jednoduše položit vedle dnešní mapy Ploché země (Flat earth). Jde o apokalyptickou kosmologii, nikoli moderní geografický popis.
Přesto se mi začíná skládat zvláštní řada:
konce Země
↓
nebeské brány
↓
místo styku Země a nebe
↓
Okeanos
↓
nepřekročitelná hranice
Ale pořád:
žádná doložená obvodová ledová stěna.
A potom přichází Kosmas.
Kosmas – tady už nemáme pouze náznaky
Přeskočil jsem několik století a dostal se přibližně do 6. století našeho letopočtu.
Narazil jsem na byzantského autora známého jako Kosmas Indikopleustés a jeho dílo Christian Topography.
A tady se situace dramaticky mění.
Protože tentokrát nemusím z několika vět rekonstruovat, jak si autor svět asi představoval.
Kosmas svůj kosmos popisuje a nechává jej také zobrazit.
Jeho model je výslovně nesférický. Země je v něm obklopena oceánem, za oceánem leží další země a nad tímto uspořádáním se zvedá nebe připomínající obrovskou klenutou komoru. Firmament odděluje spodní svět od horní oblasti. (Svaté texty)
Tohle už je pro moje pátrání mimořádné.
Protože Kosmas dokonce věnuje část svého díla vyvracení sféry. (Cambridge)
Najednou už tedy nemám jen moderní domněnku:
„Možná si někdo kdysi představoval Zemi pod fyzickou klenbou.“
Mám historický text, jehož autor něco velmi podobného skutečně popisuje.
A máme dokonce diagramy
Dochované obrazové tradice Christian Topography jsou ještě zajímavější.
Vysvětlivky k jednotlivým deskám uvádějí:
Deska 2: Země a nebe; příčka představuje firmament.
Deska 3: vody nad firmamentem.
Deska 4: Slunce a Měsíc pod firmamentem.
Deska 6: obdélníková obydlená Země obklopená oceánem, za kterým se nachází další země.
Deska 8: hora a několik drah Slunce kolem ní. (Cambridge)
Tady jsem se opravdu zastavil.
Protože když si vypíšu pouze jednotlivé prvky Kosmova modelu, dostávám:
NESFÉRICKÁ ZEMĚ
↓
OCEÁN KOLEM OBYDLENÉHO SVĚTA
↓
ZEMĚ ZA OCEÁNEM
↓
NEBESKÁ KLENBA
↓
FIRMAMENT
↓
VODY NAD FIRMAMENTEM
↓
SLUNCE A MĚSÍC POD FIRMAMENTEM
To už je mnohem konkrétnější obraz než všechno, co jsem zatím našel.
Kosmas dokonce popisuje nebe jako obrovskou klenutou střechu spojenou na okrajích se zemí a spodní svět jako prostor, jehož podlahou je Země a střechou firmament. (tertullian.org)
A historikové kartografie upozorňují na další důležitou věc: dochované rukopisy jsou považovány za dostatečně věrné původní obrazové tradici, takže jejich ilustrace lze používat jako relevantní svědectví o Kosmově kosmografii. Zároveň ale varují, že Kosmův význam pro dějiny kosmografie býval nadsazován. (University of Chicago Press)
To druhé je pro mě stejně důležité jako to první.
Kosmas není důkazem toho, čemu věřil celý starověký nebo středověký svět.
Je důkazem toho, že takový konkrétní model skutečně historicky existoval.
A to je něco úplně jiného.
A co Slunce?
Tady přichází další překvapení.
Kosmas se pokoušel vysvětlovat střídání dne a noci pomocí obrovské vyvýšené oblasti či kuželovité hory na severu.
Slunce podle jeho modelu obíhalo kolem této oblasti. Když se dostalo za vysokou severní část Země, světlo bylo zastíněno a nastala noc. Dochované vysvětlení obrazových desek skutečně popisuje tři kruhové dráhy Slunce kolem kuželovité hory, které měly vysvětlovat rozdílnou délku noci během roku. (tertullian.org)
A tady už je podobnost s některými moderními ilustracemi Ploché země (Flat earth) vizuálně opravdu zajímavá.
Ale opět:
podobnost není totožnost.
Kosmova Země například není moderní kruhová azimutální mapa se severním pólem uprostřed.
Jeho obydlený svět je obdélníkový. (Křesťanská klasická eterická knihovna)
To je přesně ten detail, který bych neměl vynechat jen proto, že se mi nehodí.
A teď otázka, kvůli které jsem sem přišel
Po Egyptu, Mezopotámii, Genesis, Enochovi, Baruchovi a Kosmovi už mám překvapivě mnoho částí obrazu.
Mám:
konce Země
nebeské brány
Slunce pohybující se v ohraničeném kosmickém systému
vodu kolem světa
nepřekročitelný Okeanos
nesférickou Zemi
firmament
klenuté nebe
vody nad firmamentem
Slunce a Měsíc pod ním
A mám také starověké texty pracující se sněhem, krupobitím a chladem.
Takže přichází otázka, kterou jsem od začátku této části sledoval:
Máme už někde historicky doloženou souvislou ledovou stěnu obepínající celý svět tak, jak ji znázorňují dnešní modely Ploché země (Flat earth)?
Po tom, co jsem zatím dohledal, musím odpovědět:
Ne.
A právě to je na našem pátrání zajímavé.
Protože jsem našel skoro všechny ingredience.
Ale nenašel jsem starý text ani starý obraz, který by je složil právě do moderní podoby:
kruhový svět + ledová bariéra po celém obvodu.
To znamená, že další otázka už není:
„Existovala někdy představa hranice světa?“
Ano. Různé představy hranic světa historicky doložené jsou.
Nová otázka zní:
Kdy se voda, hranice světa, jižní chlad a led poprvé spojily do představy souvislé ledové bariéry kolem Země?
A právě tady musím opustit starověkou kosmologii a vydat se směrem, který jsem na začátku vůbec nečekal.
Ke starým mapám.
K jižní neznámé zemi.
K Antarktidě.
K polárním projekcím.
A nakonec k okamžiku, kdy někdo skutečně napsal o ledové bariéře obklopující svět.
🔎 Historické stopy
Kosmas – Christian Topography, kniha IV: Země, firmament a klenuté nebe
Dochované obrazové desky Christian Topography a jejich vysvětlení
Kosmův popis oceánu, Země a nebeské klenby – Christian Topography
Pokačovat v pátrání 5. Pátrání po ledové hranici
Zpět na téma Od pražského orloje k hranicím světa