Někdy se nás něco dotkne tak tiše,
že to nelze uchopit rozumem.
Jen víš,
že se něco pohnulo.
Uvolnilo.
Narovnalo.
Možná v dechu.
Možná v těle.
Možná v místě, které dlouho čekalo na jemnost.
To, co zde vzniká, není jen text.
Je to prostor, ve kterém se můžeš potkat sama se sebou.
A když se něco skutečně dotkne duše,
přirozeně v nás vzniká touha ten pohyb nezastavit.
Dobrovolný příspěvek není povinnost.
Ani odměna.
Je to tichý souhlas s prouděním.
Způsob, jak říct životu:
„To, co mě uzdravuje, má hodnotu.“
„Mé zdraví má hodnotu.“
„Já mám hodnotu.“
Toto není přesvědčování.
Je to jemné pozvání,
aby ses i ty stala součástí proudu,
který dává i přijímá zároveň.