Dlouho jsem si myslela,
že strach přichází zvenčí.
Z lidí.
Ze situací.
Z toho, co by se mohlo stát.
Ale pak jsem se na chvíli zastavila…
a podívala se blíž.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že ten strach
tam vlastně vždycky byl.
Ne venku.
Ale ve mně.
Ne jako slabost.
Ale jako část,
která se kdysi naučila chránit.
Strach, který říká:
„Raději se stáhni…
aby tě to znovu nebolelo.“
Strach, který šeptá:
„Raději nebuď moc vidět…
aby tě někdo neodmítl.“
Strach, který tě drží zpátky…
a zároveň tě chrání.
A tak jsem přestala bojovat.
Ne s lidmi.
Ne se světem.
Ale s tím, co ve mně utíkalo.
A poprvé jsem se neptala:
„Jak se toho zbavit?“
Ale:
„Co mi to chce ukázat?“
Možná to, čeho se bojíš…
není to, co se stane.
Možná je to jen pravda,
kterou už nejde dál nevidět.
A možná…
to, před čím utíkáš,
jsi ty sám/sama.
Pokud se na to dokážeš podívat…
možná zjistíš,
že to není nepřítel.
Ale brána.
🖤🐑 Sofie