Dlouho jsem si myslela,
že žárlivost je problém.
Že bych ji neměla cítit.
Že je slabá.
Že ukazuje nedostatek.
A tak jsem ji skrývala.
Tvářila jsem se, že je všechno v pořádku.
Že jsem nad věcí.
Že se mě to netýká.
Ale uvnitř…
to žilo.
Napětí.
Porovnávání.
Strach, který se nedal pojmenovat.
Až jsem si jednou dovolila jít blíž.
Ne k tomu druhému.
Ale k sobě.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že žárlivost není o tom,
že někdo něco dělá.
Ale o tom,
čeho se ve mně dotýká.
Strach, že nebudu dost.
Strach, že budu opuštěná.
Strach, že někdo jiný bude „lepší“.
A pod tím vším…
jen tichá potřeba být milovaná.
Ne dokonalá.
Ne srovnávaná.
Ale přijatá.
Možná žárlivost není něco,
čeho se máš zbavit.
Možná je to jen místo,
kde se bojíš, že nejsi dost.
A možná…
když se na to podíváš bez odsouzení,
najdeš tam část sebe,
která jen potřebuje obejmout.
🖤🐑 Sofie