Dlouho jsem si myslela,
že se bojím být sama.
Že potřebuju druhé.
Blízkost.
Jistotu, že někdo zůstane.
A tak jsem se držela.
Někdy i tam,
kde to už dávno nebolelo jen trochu.
Jen abych znovu necítila to,
co jsem cítila kdysi.
Ten moment,
kdy něco důležitého zmizelo.
A já zůstala.
Ne nutně fyzicky sama.
Ale uvnitř.
A ten pocit…
si našel cestu do všeho.
Do vztahů.
Do reakcí.
Do strachu, který se objeví,
když se někdo vzdálí.
Až jsem si jednou dovolila jít blíž.
Ne k tomu druhému.
Ale k tomu pocitu.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že ten strach není o tom,
co se děje teď.
Ale o tom,
co už se jednou stalo.
A část ve mně
se od té doby bojí,
že se to stane znovu.
Možná se nebojíš být sám/sama.
Možná se bojíš znovu cítit to,
co jsi tehdy nemohl/a unést.
A možná…
to, co hledáš u druhých,
není, aby zůstali.
Ale aby tě někdo konečně neopustil…
uvnitř.
🖤🐑 Sofie