Dlouho jsem si myslela,
že pravda je něco, co musím najít.
Že někde existuje odpověď.
Směr.
Jasno.
A tak jsem hledala.
Venku.
V druhých.
V tom, co dává smysl.
Jenže čím víc jsem hledala…
tím víc jsem se vzdalovala od něčeho,
co bylo celou dobu blíž, než jsem si myslela.
Od sebe.
Od toho, co cítím.
Co vím.
Co ve mně tichým hlasem mluví…
i když ho nechci slyšet.
Až jsem se jednou zastavila.
A poprvé jsem nehledala odpověď.
Jen jsem přestala utíkat.
A v tom tichu…
se něco ukázalo.
Ne jako myšlenka.
Ale jako jistota.
Možná pravda není něco,
co musíš najít.
Možná je to něco,
co už dávno víš.
Jen jsi to dlouho nechtěl/a vidět.
A možná…
ve chvíli, kdy přestaneš utíkat,
se všechno začne skládat.
Ne proto, že bys našel/našla odpovědi.
Ale protože už před sebou nestojíš bokem.
🖤🐑 Sofie