Dlouho jsem si myslela,
že sebeláska je pocit.
Že jednou přijde den,
kdy se na sebe podívám…
a budu se mít ráda.
Ale ten den nepřicházel.
Protože jsem čekala,
až budu „dost“.
Až budu klidnější.
Silnější.
Hezčí.
Jistější.
Až si to zasloužím.
Jenže čím víc jsem čekala…
tím víc jsem se sama sobě vzdalovala.
Až jsem si jednou dovolila zastavit.
Ne u toho, jak se cítím.
Ale u toho, jak se k sobě chovám.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že sebeláska není pocit.
Je to rozhodnutí.
Zůstat u sebe,
i když to není příjemné.
Neodejít,
když se něco ve mně ozve.
Nepotlačit se,
jen abych byla přijatá.
Možná sebeláska není o tom,
že se budeš mít rád/a.
Možná je o tom,
že se přestaneš opouštět.
A možná…
ve chvíli, kdy u sebe zůstaneš,
se ten pocit začne objevovat sám.
Ne jako cíl.
Ale jako důsledek.
🖤🐑 Sofie