Dlouho jsem si myslela,
že se bojím lidí.
Že se bojím toho,
co si o mně pomyslí.
Že se bojím,
že mě nepřijmou.
A tak jsem se přizpůsobovala.
Říkala to, co je bezpečné.
Dělala to, co se očekává.
Ukazovala jen to, co projde.
A říkala jsem tomu klid.
Ale uvnitř…
to nebyl klid.
Byl to strach.
Strach, že kdyby mě opravdu uviděli…
nevybrali by si mě.
A tak jsem se schovávala.
Ne úplně.
Jen tak,
abych byla přijatelná.
Až jsem si jednou dovolila zastavit.
Ne u nich.
Ale u sebe.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že se nebojím odmítnutí.
Bojím se toho,
že budu viděna.
Opravdu.
Bez úprav.
Bez ochrany.
Bez verzí, které se líbí.
Možná strach z odmítnutí
není o druhých.
Možná je o tom,
že si sama sebe ještě úplně nevybírám.
A možná…
ve chvíli, kdy to začneš dělat,
přestane být tak důležité,
kdo si vybere tebe.
🖤🐑 Sofie
