Dlouho jsem si myslela,
že samota znamená být sama.
Že když kolem mě nikdo není…
něco je špatně.
A tak jsem hledala společnost.
Lidi.
Blízkost.
Pocit, že někam patřím.
A někdy jsem ji měla.
Byla jsem mezi lidmi.
Ve vztahu.
V kontaktu.
A přesto…
jsem se cítila sama.
A tomu jsem nerozuměla.
Jak můžu být sama,
když nejsem sama?
Až jsem si jednou dovolila zastavit.
Ne u toho, kdo je kolem mě.
Ale u toho, kde jsem já.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že samota není o tom,
kolik lidí máš kolem sebe.
Ale o tom,
jestli jsi se sebou.
Jestli se slyšíš.
Jestli se cítíš.
Jestli u sebe zůstáváš.
Možná se nebojíš být sama.
Možná se bojíš být opravdu se sebou.
Bez rozptýlení.
Bez úniku.
Bez někoho, kdo tě „vyplní“.
A možná…
ve chvíli, kdy u sebe zůstaneš,
se samota začne měnit.
Ne na prázdno.
Ale na prostor.
🖤🐑 Sofie