Dlouho jsem si myslela,
že závist je něco,
co bych neměla cítit.
Že je to slabost.
Něco nehezkého.
Něco, co o mně něco říká.
A tak jsem ji potlačovala.
Přesvědčovala sama sebe,
že je mi to jedno.
Že to nepotřebuji.
Že to není pro mě.
Ale uvnitř…
tam něco bylo.
Pocit,
který jsem nechtěla vidět.
Až jsem si jednou dovolila podívat se blíž.
Ne na toho druhého.
Ale na to, co ve mně vyvolává.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že to není závist.
Je to touha.
Touha po něčem,
co jsem si nedovolila žít.
Po svobodě.
Po projevu.
Po odvaze být vidět.
Možná to, co obdivuješ u druhých…
není jejich.
Možná je to část tebe,
která čeká,
až jí dovolíš vyjít ven.
A možná…
ve chvíli, kdy ji přestaneš odmítat,
se začneš přibližovat k sobě.
Ne skrze srovnávání.
Ale skrze dovolení.
🖤🐑 Sofie