Dlouho jsem si myslela,
že ve mně něco chybí.
Že jsem prázdná.
Že necítím tak, jak bych měla.
Že mi něco uniká.
Že se mnou něco není v pořádku.
A snažila jsem se to zaplnit.
Lidmi.
Zážitky.
Snahou něco cítit.
Ale ono to nepřicházelo.
Jen ticho.
A to ticho bylo zvláštní.
Ne klidné.
Spíš… prázdné.
Až jsem si jednou dovolila se v tom zastavit.
Ne utéct.
Ale zůstat.
A v tom tichu…
jsem začala cítit něco jiného.
Ne prázdnotu.
Ale bolest,
která tam byla celou dobu.
Jen byla tak dlouho potlačená,
že jsem ji přestala vnímat.
A tehdy mi to došlo.
Že nejsem prázdná.
Jen jsem dlouho necítila.
Možná prázdnota není problém.
Možná je to místo,
kde čeká něco,
co jsi si nedovolila prožít.
A možná…
ve chvíli, kdy se přestaneš bát cítit,
se začneš vracet k sobě.
Ne přes hlavu.
Ale přes tělo.
🖤🐑 Sofie