Dlouho jsem žila v hlavě.
Přemýšlela.
Analyzovala.
Snažila se pochopit.
A tělo…
bylo někde vedle.
Nevnímala jsem ho.
Neslyšela.
Nevěřila mu.
Spíš jsem se ho snažila kontrolovat.
A pak přišel moment,
kdy už to nešlo.
Tělo začalo mluvit.
Napětím.
Únavou.
Pocitem, který jsem neuměla pojmenovat.
A já se lekla.
Chtěla jsem to zastavit.
Vypnout.
Zase to dostat pod kontrolu.
Ale tentokrát…
jsem to neudělala.
Zůstala jsem.
A dovolila si cítit.
A v tom se něco změnilo.
To, co jsem považovala za problém…
nebylo nebezpečné.
Bylo to živé.
A tehdy mi to došlo.
Že to, co cítím,
mě neohrožuje.
Jen mě to vrací k sobě.
Možná tělo není něco,
co musíš zvládnout.
Možná je to místo,
kde se můžeš konečně potkat.
A možná…
ve chvíli, kdy mu začneš naslouchat,
přestaneš hledat odpovědi jinde.
Ne proto, že všechno víš.
Ale protože se znovu cítíš.
🖤🐑 Sofie