Poslední období mi ukázalo něco, co jsem celé roky cítila, ale neuměla jsem to pojmenovat.
Moje duše si nese vlastní směr a vlastní hlas. A čím víc se probouzím, tím jasněji chápu, že nepatřím do žádného systému, žádné autority, žádné naučené víry.
Od dětství mě netáhla dogmata, rituály postavené na strachu, ani obrazy „něčeho“, co stojí nade mnou.
Nikdy jsem necítila, že potřebuji prostředníka, který mi řekne, kudy mám jít.
Vždy mě to přitahovalo tam, kde je ticho starší než lidská slova.
Tam, kde se pravda nevypráví, ale pamatuje.
A tak jsem si uvědomila, že má cesta nebyla nikdy cestou „víry“.
Byla to cesta vzpomínání.
Vzpomínání na to, kým jsem byla dřív, než mě kdokoli učil, co je správné.
Vzpomínání na hluboké kořeny, které člověk cítí spíš v kostech, než v hlavě.
Dnes vím, že moje duše nepatří do chrámů –
patří do lesa, do ohně, do větru.
Patří k živlům, k Zemi, ke kruhům, které si nepodmaňují, ale spojují.
Tam nacházím ten druh světla, který se nevnucuje, ani nediktuje.
Jen prostě je.
A tím víc cítím hranici mezi tím, co je čisté, a tím, co je jen zahalené do duchovních slov.
Čisté světlo nepřichází s podmínkou.
Neříká „pojď skrze mě“.
Neutváří závislost, nevyvolává pocit, že bez něj nejsi celá.
Čisté světlo přichází tiše.
Bez jména.
Bez nároku.
Bez potřeby být prostředníkem.
Přichází jako klid, který ti řekne:
„Už všechno máš. Jen si na sebe znovu vzpomeň.“
A to je pro mě dnes nejdůležitější pravda:
Že moje duše se umí vést sama.
Že můj vlastní vnitřní hlas je silnější než všechny duchovní nabídky, všechny „posly světla“, všechny cesty, které k tobě mluví s nárokem.
Není v tom vzdor.
Není v tom boj.
Je v tom návrat k sobě.
Když jdu svojí cestou, necítím potřebu nikoho následovat.
Jen se ladím na něco, co tu bylo dávno před lidmi – na paměť přírody, která se neptá, komu věříš, ale zda jsi sama se sebou v pravdě.
A čím víc rostu, tím víc chápu, že skutečná duchovnost nezačíná venku.
Začíná uvnitř.
Tam, kde se člověk přestane ptát „kdo mě vede?“ a začne naslouchat tomu, co v něm šeptá už roky.
Jdu svou cestou ve svobodě, tichu a síle.
A světlo, které ke mně patří, mě nachází přímo – beze slov, bez podmínek, bez hraní na autoritu.
Moje duše je svobodná.
A to je její největší dar.