do toho,
jak sama procházím svou cestou skrze vnitřní dítě.
Možná jemně…
bez tlaku…
bez potřeby něco měnit.
Možná jsi ho zkoušela najít…
a nenašla jsi nic.
Ticho.
Prázdno.
Žádný obraz. Žádný pocit.
A možná sis v tu chvíli řekla:
„Asi to neumím…“
—
Ale co když…
to nebylo selhání?
Co když to „nic“…
je přesně to místo, kde to všechno začíná?
—
Vnitřní dítě se neukazuje na povel.
Nevychází ven, když ho hledáme jako odpověď.
Ukazuje se…
když ucítí bezpečí.
—
A někdy je první kontakt právě to,
že necítíš nic.
Protože tam někde…
se možná celý život učilo být neviditelné.
—
Dnes tě nechci vést k tomu, abys něco našla.
Jen tě chci na chvíli pozvat…
zastavit se.
—
Zavři na chvíli oči…
A jen vnímej své tělo.
Tak, jak právě je.
Nemusíš ho uvolňovat.
Nemusíš nic měnit.
—
A teď si jen tiše polož otázku:
„Je tu někde ve mně něco…
co kdysi bylo malé?“
—
Nečekej odpověď.
Nečekej obraz.
Jen tu otázku nech v sobě…
jako jemný šepot.
—
Možná přijde náznak.
Možná nepřijde nic.
Obojí je v pořádku.
—
Teď si představ,
že vedle tebe je prostor.
Tichý. Klidný.
Bez tlaku.
—
A ty v duchu řekni:
„Jestli tam jsi…
nemusíš hned přijít.
Stačí, že o tobě vím.“
—
A pak jen buď.
—
Možná se nic nestane.
Ale možná…
se poprvé něco vevnitř přestane snažit.
—
A právě tam…
začíná vztah.
—
Pokud tě tohle zasáhlo…
možná to není náhoda.
Možná se v tobě právě něco velmi jemně pohnulo.
