Možná jsi jen příliš dlouho potlačovala sama sebe.
—
Tvoje tělo si pamatuje.
Každé „nesmíš“.
Každé „tohle se nedělá“.
Každý moment, kdy jsi raději ztichla,
než abys byla skutečná.
—
A pak se divíš…
že necítíš.
že jsi odpojená.
že se v sobě ztrácíš.
—
Ale ty nejsi ztracená.
Jen ses naučila zavřít dveře
k části sebe,
která je divoká…
citlivá…
živá.
—
Možná právě tvoje sexualita,
tvoje touha,
tvoje jemnost…
nejsou problém.
Možná jsou cestou.
Ne jako tlak.
Ne jako výkon.
Ale jako jemný návrat k cítění.
K tělu.
K sobě.
—
Zkus se dnes na chvíli zastavit…
a místo útěku jen zůstat.
Možná nevíš jak.
Možná to nebude hned příjemné.
To je v pořádku.
—
Zeptej se potichu:
„Co ve mně se hlásí o pozornost…
i když to zatím neumím pojmenovat?“
—
A dovol si k tomu udělat jen malý krok.