I já to znám…
Noc.
Ticho.
A pak…
zvuk, který nejde ignorovat.
Možná to znáš.
Možná jsi to ty.
Možná někdo vedle tebe.
A možná…
to není jen zvuk.
CHRÁPÁNÍ NENÍ JEN O DECHU.
Je to tělo,
které si bere prostor…
který si přes den nevzalo.
Přes den se držíš.
Kontroluješ se.
Přizpůsobuješ.
Možná mlčíš, když bys chtěla mluvit.
Možná ustupuješ, když bys chtěla zůstat.
A v noci…
tělo povolí.
A začne mluvit za tebe.
ZRCADLO:
Někdy nechrápeš proto,
že bys špatně dýchala.
Ale proto,
že jsi celý den nedýchala svobodně.
Tělo si bere hlas.
I když ty ho nedáváš.
MINI ZASTAVENÍ:
Zkus se na chvíli nadechnout…
A vnímat:
Kde se přes den stahuji?
Kde si nedovoluji být slyšena?
Kde potlačuji svůj rytmus?
JEMNÝ PŘEPIS (v lásce, úctě, respektu a absolutní pravdě):
Dovoluji si dýchat naplno.
Dovoluji si být slyšena i ve dne.
Můj hlas je v bezpečí.
Nemusím čekat na noc, abych byla sama sebou.
Možná…
to, co v noci ruší ostatní,
je jen část tebe,
která už nechce být potichu.