NOČNÍ PROBOUZENÍ.
Znám ten moment…
kdy tě ze spánku vytrhne ostrá bolest.
Lýtko ztuhne jako kámen.
Chodidlo se zkřiví.
A ty čekáš, že to povolí…
jenže ono to nepovoluje.
Naopak.
Stahuje se to ještě víc.
Bolest sílí.
Tělo se brání.
A ty už víš, že to sama v leže nepřejde.
Musíš vstát.
V bolestech.
Postavit se na to.
Celou vahou zatížit chodidlo,
jen aby to vůbec začalo povolovat.
Napětí pomalu ustupuje…
ale bolest zůstává.
V chodidle.
V lýtku.
Ještě dlouho.
Někdy až do dalšího dne.
A víš,
že další noc to může přijít znovu.
Tímhle jsem si procházela dlouhé měsíce.
Téměř každou noc.
A pak mi došlo…
že tělo nekřičí náhodou.
Křeče nejsou jen o hořčíku.
Jsou o napětí, které držíme.
Přes den.
A často i celý život.
Neprojevené emoce.
Zadržený tlak.
Kontrola.
Zatnuté „to zvládnu“.
Přes den fungujeme.
Jedeme dál.
Ustojíme to.
Ale v noci…
když povolí hlava…
tělo už dál držet nechce.
Lýtka a chodidla nesou náš směr.
Nesou kroky, které děláme.
I ty, které děláme proti sobě.
A křeč může být otázkou:
Kam jdeš…
když se přitom uvnitř svíráš?
Možná jsi byla naučená vydržet.
Zatnout se.
Nezastavovat.
Možná jsi šla dlouho tam, kam bylo potřeba…
ale ne tam, kam jsi chtěla ty.
Možná to není jen tvoje.
Možná je to předané.
A pak přijde noc.
A tělo tě zastaví.
Ne jemně.
Ale tak, aby to už nešlo přehlédnout.
Dnes si dovoluji jinou cestu.
Nemusím jít přes bolest.
Nemusím čekat, až se tělo stáhne, aby mě zastavilo.
Můžu se zastavit dřív.
Můžu uvolnit tlak, který nenesu jen za sebe.
Můžu pustit směr, který není můj.
Dovoluji si jít bez vnitřního sevření.
Dovoluji si udělat krok, který je opravdu můj.
A moje tělo se učí…
že už nemusí křičet,
aby bylo slyšet.
Možná tvoje tělo neříká „něco je špatně“.
Možná říká:
Zastav se.
Uvolni se.
Změň směr, který tě bolí.
Pokud tě tenhle text zasáhl…
možná to není náhoda.
Možná je to právě ten moment,
kdy můžeš začít vnímat své tělo jinak.
V lásce, úctě, respektu a absolutní pravdě