Možná se ti někdy stalo…
Jeden rychlý pohyb a krk se zasekne.
Najednou chodíš jako robot.
Nemůžeš se otočit.
Kolem krku máš šátek, aby tě neofouklo…
Dva týdny bolesti, které když konečně odezní…
Vrátí se zpátky.
Opět ve své síle.
A kolotoč začíná znovu…
I já to znám.
A dlouho jsem si myslela,
že je to jen tělo.
Průvan. Špatný pohyb. Náhoda.
Ale tělo si náhodou nevybírá,
kde zatuhne.
KRK není jen sval.
Je to místo, kde se potkává:
to, co cítíš…
a to, co dovolíš říct.
ZRCADLO:
Kolikrát jsi chtěla otočit hlavu jinam…
ale zůstala jsi?
Kolikrát jsi neřekla „ne“…
a ztuhla jsi místo toho?
Kolikrát jsi viděla pravdu…
ale rozhodla ses ji „nevidět“?
Zablokovaný krk často není o pohybu.
Ale o nepohybu uvnitř.
O okamžicích,
kdy jsi se zastavila…
aby ses nemusela pohnout dál.
A ta boule za krkem?
Někdy není jen fyzická.
Někdy je to všechno,
co sis „naložila na záda“
a už to neuneseš.
Zodpovědnost, která není tvoje.
Tlak, který jsi přijala.
Role, kterou jsi nechtěla…
ale zůstala v ní.
Tělo pak neříká: „protáhni se.“
Tělo říká:
„Už se dál nepřetáčej podle druhých.“
JEMNÝ PŘEPIS RODOVÉHO VZORCE:
Nemusím nést víc, než unesou moje záda.
Můžu se otočit za tím, co cítím.
Můj hlas má právo existovat.
A moje tělo už nemusí křičet místo mě.
Možná to není o krku.
Možná je to o směru,
který už nechceš ignorovat.
Pokud tě tento text zasáhl…
možná to není náhoda.