I já ten pocit znám…
velmi dobře.
Byly roky,
kdy jsem sotva lezla.
Rok 2018…
jeden z nejtěžších.
Umýt hrnek ve dřezu
byl boj o přežití.
Každý pohyb
ostrý jako nůž.
Bolest, která nepíchá jen v zádech…
ale pokračuje dál.
Do kyčlí.
Do nohou.
Do celého těla.
A do toho…
„Běž si zacvičit.“
„Měla bys něco dělat.“
„Musíš se rozhýbat.“
Jenže ono to nešlo.
Tělo už nepomáhalo…
tělo stávkovalo.
Rehabilitace nepřinášely úlevu.
Cvičení nepomáhalo.
Naopak…
Čím víc jsem tlačila,
tím víc tělo křičelo.
A možná to znáš taky…
Když tě nikdo nevidí doopravdy.
Když bolest není pochopená.
Když se od tebe čeká výkon…
ale ty sotva stojíš.
ZRCADLO:
Kříž…
není jen místo v těle.
Je to místo,
kde neseme.
Tíhu.
Zodpovědnost.
Přežití.
To, co jsme unesli…
i to, co nám nikdy nepatřilo.
Možná jsi dlouho byla silná.
Možná jsi držela víc, než bylo tvoje.
Možná jsi nesla i za druhé.
A tělo…
už nemohlo dál.
Bolest v kříži někdy šeptá:
„Zastav se…“
„Už to nenes…“
„Nemusíš všechno zvládnout sama…“
Dnes už vím…
že ne všechno se uzdraví silou.
Něco se uzdraví až ve chvíli,
kdy přestaneš bojovat.
Kdy dovolíš tělu…
aby nebylo tlačeno.
Každá vrstva, kterou v sobě uvidím…
každá pravda, kterou si dovolím cítit…
přináší malý kousek úlevy.
Ne najednou.
Ne silou.
Ale pomalu…
v lásce.
ZEPTEJ SE SAMA SEBE:
Co na svých bedrech nesu…
co už mi dávno nepatří?
Možná odpověď nepřijde hned.
Možná přijde jen ticho.
Nebo mrazení.
A to stačí.
Tělo už začalo mluvit.
S láskou, úctou, respektem
a v absolutní pravdě