Od dětství se učíme důvěřovat autoritám.
Rodičům.
Učitelům.
Lékařům.
Vědcům.
Politikům.
Duchovním vůdcům.
A samo o sobě na tom není nic špatného.
Nikdo z nás nemůže rozumět všemu. Důvěra v odborníky a zkušenější lidi umožnila vznik civilizace. Bez ní by spolupráce ve společnosti byla téměř nemožná.
Jenže každý přirozený mechanismus má i svou stinnou stránku.
A právě zde vzniká otázka:
Kdy důvěra přestává být spoluprací a stává se slepou poslušností?
Proč autority posloucháme?
Z evolučního hlediska bylo výhodné následovat zkušenější členy kmene.
Starší věděli:
- kde najít potravu,
- jak přežít zimu,
- čemu se vyhnout,
- jak řešit konflikty.
Poslouchat autoritu znamenalo větší šanci na přežití.
Tento program si neseme dodnes.
Proto máme tendenci automaticky důvěřovat lidem, kteří mají:
- titul,
- uniformu,
- vysoké postavení,
- mediální prostor,
- velký počet sledujících,
- sebejistý projev.
Mozek totiž často používá jednoduchou zkratku:
Když je uznávaný ostatními, pravděpodobně ví, o čem mluví.
A většinou to skutečně platí.
Ale ne vždy.
Experiment, který šokoval svět
V 60. letech provedl psycholog Stanley Milgram jeden z nejslavnějších experimentů v dějinách psychologie.
Dobrovolníci dostali pokyn udělovat druhému člověku elektrické šoky za špatné odpovědi.
Ve skutečnosti žádné šoky neexistovaly a šlo o hereckou inscenaci.
Přesto většina účastníků pokračovala i ve chvíli, kdy si myslela, že druhému člověku způsobuje obrovskou bolest.
Proč?
Protože autorita v bílém plášti opakovala jednoduchou větu:
“Experiment vyžaduje, abyste pokračoval.”
Milgramův experiment neukázal, že lidé jsou zlí.
Ukázal něco mnohem hlubšího:
Že odpovědnost často předáváme těm, které považujeme za autority.
Když přestaneme přemýšlet sami za sebe
Autority nám poskytují jistotu.
A jistota je pro lidskou psychiku nesmírně důležitá.
Jenže čím větší nejistotu prožíváme, tím více máme tendenci hledat někoho, kdo nám řekne:
Co je správné.
Co si máme myslet.
Koho se bát.
Na čí straně stát.
To není slabost.
Je to přirozený mechanismus lidského mozku.
Právě proto mohou v době krizí, ekonomických problémů nebo společenského napětí získávat obrovský vliv silné osobnosti a jednoduchá řešení.
Nové autority dnešní doby
Dříve byly autoritami především:
- rodiče,
- učitelé,
- duchovní,
- lékaři,
- starší členové komunity.
Dnes k nim přibyli:
- influenceři,
- youtubeři,
- mediální osobnosti,
- algoritmy sociálních sítí,
- experti na obrazovkách,
- lidé s miliony sledujících.
Popularita však není totéž co moudrost.
A počet sledujících není důkazem pravdy.
Rodové vzorce poslušnosti
Mnoho lidí bylo vychováváno ve větách:
- Neptej se a poslouchej.
- Dospělí mají vždy pravdu.
- Neodporuj autoritám.
- Buď hodný.
- Nevyčnívej.
Dítě se učí, že bezpečí přichází skrze poslušnost.
A tento program si často přenáší do dospělosti.
Možná proto někteří lidé celý život hledají někoho, kdo jim řekne:
Jak mají žít.
Co mají cítit.
Kdo skutečně jsou.
Největší nebezpečí
Největším nebezpečím nejsou špatné autority.
Ty existovaly vždy.
Největším nebezpečím je okamžik, kdy přestaneme používat vlastní úsudek.
Kdy přestaneme klást otázky.
Kdy přestaneme nést odpovědnost za své vlastní rozhodnutí.
Protože autorita může být moudrým průvodcem.
Ale nikdy by neměla nahradit naše vlastní svědomí.
Jak se bránit?
- Naslouchat odborníkům, ale zachovat si kritické myšlení.
- Ptát se, z čeho daný člověk vychází a jaké má motivace.
- Ověřovat informace z různých zdrojů.
- Připustit, že i uznávané autority se mohou mýlit.
- Učit se nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí.
Skutečná dospělost možná nezačíná tím, že odmítneme všechny autority.
Možná začíná ve chvíli, kdy se přestaneme někomu bezpodmínečně podřizovat a začneme být autoritou sami sobě.
Ne ve smyslu ega nebo nadřazenosti.
Ale ve smyslu vnitřní odpovědnosti za vlastní život, vlastní svědomí a vlastní pravdu.