Už v pubertě jsem zkoušel skládat vlastní hudbu. Vytvářel jsem jednoduchá videa a představoval si příběhy, které bych jednou chtěl vyprávět. Fascinovalo mě, jak dokáže hudba říct to, na co obyčejná slova nestačí. Tehdy jsem sbíral zkušenosti, učil se a hledal vlastní cestu, ale chyběly mi možnosti, jak své představy skutečně převést do reality. Většina těch nápadů tak zůstala jen ve mně.

Dnes se k nim po mnoha letech vracím. Dříve mi chyběly prostředky. Dnes je mám. A tak konečně mohou zaznít příběhy, které ve mně čekaly už od dětství. K jejich hudebnímu zpracování využívám umělou inteligenci. Nevnímám ji však jako autora, ale jako nástroj. Stejně jako fotograf potřebuje fotoaparát nebo malíř štětec, i já jsem našel způsob, jak dát svým vzpomínkám, emocím a životním zkušenostem podobu, kterou bych dříve vytvořit nedokázal.

Hudba pro mě nikdy nebyla cílem. Nejsem zpěvák ani muzikant. Nikdy jsem nestudoval hudební školu ani neskládal hudbu profesionálně. Mám ale něco, co považuji za mnohem důležitější. Cit. Schopnost ponořit se do vlastních emocí, znovu je prožít a dát jim podobu, které mohou porozumět i ostatní lidé.

Každá moje píseň vzniká jako součást mé vlastní cesty. Nevychází z fantazie ani ze snahy napsat hezký text. Vzniká během chvílí, kdy objevuji další souvislosti svého života. Když vstupuji do rodových vzorců, vracím se ke svému dětství, pracuji s podvědomím nebo se snažím pochopit, proč jsem celý život reagoval právě tak, jak jsem reagoval. Někdy přijde jediná vzpomínka. Jindy jedna věta, sen nebo zdánlivě bezvýznamný okamžik. A právě ten začne postupně skládat celý příběh. Sednu si a začnu tvořit. Ne proto, abych vytvořil hezkou píseň, ale proto, abych co nejpravdivěji zachytil vlastní poznání. Každá skladba je pro mě otiskem toho, co jsem v danou chvíli pochopil o sobě, o své minulosti i o životě. Teprve když cítím, že každé slovo skutečně patří mému příběhu, začínám hledat hudbu, která ponese stejnou emoci. Nejde mi o dokonalost. Jde mi o pravdivost.

Každá píseň je skutečným příběhem. Nejsou to smyšlené texty ani romantické představy. Jsou to kapitoly mého života. Vyprávějí o dětství, strachu, vztazích, samotě, hledání vlastní identity, rodových vzorcích, odpuštění, přijetí i o dlouhé cestě zpátky k sobě. Některé vznikly ve chvílích, kdy jsem měl pocit, že už nemohu dál. Jiné ve chvílích, kdy jsem poprvé po mnoha letech pocítil klid. Často se ale stává něco zvláštního. Teprve při psaní pochopím souvislosti, které jsem do té chvíle neviděl. Hudba se tak pro mě nestala jen způsobem vyprávění vlastního příběhu. Stala se jednou z cest, díky nimž poznávám sám sebe.

V mé tvorbě uslyšíš dva hlasy. Ženský hlas Sofie i mužský hlas Karla. Není to náhoda ani umělecký experiment. Je to obraz mé vlastní cesty. Sofie představuje období, kdy jsem skrze svou ženskou energii hledal citlivost, přijetí, něhu i části sebe, které jsem celý život potlačoval. Nebyla útěkem od mé mužské identity. Byla mostem, který mě k ní dovedl. Později přichází mužský hlas. Ne proto, že by Sofie zmizela, ale proto, že jsem konečně přestal bojovat sám se sebou. Oba hlasy jsou součástí jednoho příběhu, jednoho života a jedné duše.

Na tomto webu nenajdeš jedno album. Najdeš celou hudební cestu, která se stále rozrůstá. Vzniklo již více než sto písní a další postupně přibývají. Některé jsou velmi osobní. Jiné otevírají témata, která prožívá mnoho lidí, ale jen málokdo o nich dokáže mluvit nahlas. Každá nová píseň je další zastávkou na cestě poznávání sebe sama.

Nečekej hudbu, která vznikla proto, aby se líbila všem. Nečekej texty psané podle pravidel hudebního průmyslu. Pokud zde něco najdeš, pak snad odvahu říkat nahlas věci, které jsme se mnozí celý život báli vyslovit.

Možná při poslechu uslyšíš můj příběh. Možná ale poprvé uslyšíš ten svůj. Každá píseň je jedním zrcadlem. Neukazuje jen můj život. Ukazuje i to, co možná celý život nosíš v sobě. A právě proto věřím, že hudba nemusí člověka jen potěšit. Někdy ho může vrátit domů.

---