Možná to znáte. Jdete krajinou, městem nebo lesem a většinu míst jednoduše minete. Podíváte se, možná si něčeho všimnete, a pokračujete dál. A potom přijde místo, u kterého se něco změní. Zastavíte se, aniž byste vlastně věděli proč. Může to být stará cesta zarostlá trávou, ruina domu, ze kterého zůstalo jen několik kamenů, kostel, do kterého jste vstoupili úplnou náhodou, skála, strom, jeskyně nebo starý hřbitov. Může to být pyramida na druhém konci světa, kterou jste nikdy nenavštívili a znáte ji pouze z fotografie. Přesto se na ni díváte déle než na stovky jiných obrázků.

Něco vás na tom místě přitahuje. Ale co vlastně? Je to jeho krása? Stáří? Tajemství? Příběh, který o něm známe? Nebo něco, pro co zatím nemáme slovo? Často se snažíme podobný pocit okamžitě vysvětlit. Řekneme si, že je tam zvláštní energie. Že jsme tam možná někdy byli. Že místo něco pamatuje. Že nás k němu něco vede. Někdo začne mluvit o minulých životech, jiný o paměti krajiny, další o náhodě, představivosti nebo obyčejné atmosféře místa.

Jenže nemusí jít ani o místo, na kterém skutečně stojíme. Někdy nás dokáže zvláštním způsobem přitahovat něco, co známe pouze z vyprávění. Atlantida. Lemurie. Tartárie. Ztracené říše, zapomenutá města, světy ukryté pod zemí nebo za hranicemi známého světa. Příběhy o jiných civilizacích, jiných epochách, někdy dokonce jiných světech. Stačí vyslovit určité jméno nebo spatřit obraz a v člověku se něco pohne.

A právě to mě zajímá.

Nemusím teď rozhodnout, zda Tartárie skutečně představovala onu ztracenou vyspělou civilizaci, jak ji popisují některé dnešní příběhy. Nemusím rozhodnout, zda Lemurie někdy existovala jako skutečný zaniklý kontinent nebo zda je především pozdějším příběhem. Nemusím vědět, jestli Atlantida ležela na konkrétním místě, nebo jestli existují světy, o kterých dnes nic nevíme. Tyhle otázky můžeme zkoumat. Ale ještě před nimi mě začíná zajímat něco jiného.

Proč mě některé z těch příběhů přitahují, jako by se mě nějakým způsobem týkaly?

Co když tentokrát žádné vysvětlení nepotřebuji? Co když stačí chvíli stát před starým kamenem, dívat se na obraz pyramidy nebo číst příběh o ztraceném světě a položit si jedinou otázku:

„Co se ve mně probouzí, když se na to dívám?“

Tohle je úplně jiná otázka než: „Je to pravda?“ Najednou totiž nehledám odpověď pod kamenem, ve staré kronice ani na internetu. Začínám pozorovat člověka, který před tím místem stojí nebo ten příběh právě čte. Sebe. Co dělá moje tělo? Přichází klid? Mrazení? Tlak? Radost? Smutek? Zvláštní pocit známosti? Touha zůstat? Touha někam jít? Nebo dokonce pocit, který nedokážu vůbec pojmenovat?

Protože možná není důležité jen to, kam jsme přišli. Možná je stejně důležité, co v nás to místo otevřelo.

Sám jsem si začal všímat, že mě některá místa přitahují zvláštním způsobem. Ne vždy proto, že o nich něco vím. Někdy je to právě naopak. Nejprve přijde pocit. Teprve potom otázky. Něco mě zastaví, něco mě přiměje podívat se ještě jednou a někdy mám dokonce potřebu se vrátit. A tady se nabízí lákavá možnost říct: „To místo mě volá.“

Možná.

Ale co když tu větu otočíme?

Co když nevolá místo mě? Co když něco ve mně odpovídá na to místo?

Najednou se nemusím rozhodovat, jestli existuje nějaká tajemná síla, která mě někam přitáhla. Nemusím dokazovat minulý život. Nemusím vědět, jestli má kámen paměť, jestli jsem kdysi žil v Atlantidě nebo Lemurii, jestli některé monumentální stavby patří ztracené civilizaci nebo jestli člověk může nějakým způsobem nést vzpomínku na úplně jiný svět. Můžu nejprve prostě pozorovat, že se něco děje ve mně.

A možná právě proto nás tak fascinují některé pyramidy, megality, chrámy, kamenné kruhy, podzemní prostory, opuštěná města nebo staré cesty, které už zdánlivě nikam nevedou. Možná proto někoho zasáhne slovo Atlantida, jiného Lemurie, Tartárie, Egypt nebo představa světa, který vypadá úplně jinak než ten náš. Nemusíme mít stejné obrazy. Nemusíme cítit vůbec nic. Ale někdy nepřichází jen zvědavost.

Přichází zvláštní pocit:

„Tohle mi něco připomíná.“

Jenže co?

Tady bych byl velmi opatrný s rychlou odpovědí. Protože naše mysl umí prázdné místo okamžitě zaplnit příběhem. Atlantida. Tartárie. Lemurie. Minulý život. Ztracená civilizace. Jiný svět. Mimozemšťané. Vzpomínka duše.

Možná ano. Možná ne.

Nevím.

A začínám mít tohle slovo rád. Protože „nevím“ není konec pátrání. Je to místo, kde skutečné pátrání může začít.

Místo rychlé odpovědi se tedy můžu zeptat: „Co přesně je mi tady známé?“ Ne odkud to znám. Ještě ne. Co je mi známé? Pocit? Ticho? Prostor? Světlo? Tvar? Symbol? Vůně? Krajina? Nebo něco, co vůbec nedokážu převést do slov?

Možná zjistím, že odpověď nikam nepřijde. Možná se objeví obraz. Možná vzpomínka. Možná jen mrazení po těle. Ani to ještě nemusí dokazovat nic o historii toho místa ani existenci některého ze ztracených světů. Ale vypovídá to něco o mně.

A právě tady se naše výprava od pražského Orloje k hranicím světa začíná nenápadně měnit. Dosud jsme se dívali na mapy, texty, představy o podobě světa a ptali se, co je tam venku. Teď začínáme objevovat ještě jednu mapu.

Mapu vlastních reakcí.

Možná existují místa, předměty, obrazy, názvy nebo příběhy, před kterými naše hlava ještě nemá žádnou odpověď, ale tělo už nějakým způsobem reaguje.

A právě tam povedou naše další kroky.

Protože jestli chceme pokračovat opravdu hluboko, budeme se muset zeptat na něco ještě podivnějšího:

Co když si někdy tělo pamatuje něco, co hlava neví? 🧭🦋

Zpět na téma Od pražského orloje k hranicím světa