V předchozí části naší výpravy jsme stáli před kamenem. Dívali jsme se na staré stavby, megality, reliéfy a symboly a všímali si něčeho zvláštního. Někdy ještě nemáme žádnou odpověď, a přesto už se něco děje. Přeběhne nám mráz po zádech. Naskočí husí kůže. Sevře se hrdlo. Do očí přijdou slzy. Nebo se objeví zvláštní klid, který neumíme vysvětlit. Hlava ještě přemýšlí, co vlastně vidí… ale tělo jako by už nějakým způsobem odpovědělo.

Proč někdy moje tělo odpoví dřív než moje hlava?

Tuhle otázku znám velmi dobře. Mrazení se na mé vlastní cestě objevuje znovu a znovu. Někdy při větě, jindy při otázce nebo obrazu, který se nečekaně objeví v mé mysli. Někdy přijdou slzy, aniž bych byl smutný. Jindy se stáhne hrudník nebo se naopak celé tělo zvláštně uvolní. Postupně jsem si začal všímat, že tělo reaguje i ve chvílích, kdy moje hlava ještě vůbec netuší proč. Dříve bych možná okamžitě hledal vysvětlení. Je to vzpomínka? Intuice? Energie? Minulý život? Paměť duše? Něco, co jsem kdysi prožil a zapomněl?

Jenže tentokrát nechci odpověď předběhnout. Už jsme se na této výpravě naučili jedno důležité slovo: Nevím. A právě díky němu můžeme jít mnohem hlouběji. Mrazení není důkazem, že určitá teorie o světě je pravdivá. Slzy nejsou důkazem minulého života. Sen není automaticky vzpomínkou a spontánní obraz v mysli nemusí být záznamem události, která se skutečně stala. Ale to neznamená, že jsou bez významu. Něco ve mně zareagovalo. A právě to můžu pozorovat.

Možná jste to někdy zažili při hudbě. Zazní několik tónů a najednou máte husí kůži. Při pohledu na krajinu, kterou vidíte poprvé. Při setkání s člověkem, kterého téměř neznáte. Při čtení jediné věty. Nebo ve snu, ze kterého se probudíte s pocitem tak skutečným, že vás provází ještě celé dopoledne. Hlava se snaží pochopit, co se právě stalo, zatímco tělo už dávno něco prožívá. A někdy přichází ještě podivnější pocit:

„Já tohle znám.“

Nevíte odkud. Nemáte vzpomínku, kterou byste mohli vytáhnout a říct: ano, tady jsem to zažil. Přesto je v tom něco důvěrně známého. Místo. Obraz. Symbol. Vůně. Člověk. Situace. Někdy dokonce jen určitý druh ticha. A naše mysl je úžasný vypravěč. Jakmile objeví prázdné místo, chce ho zaplnit. „Tohle je vzpomínka z minulého života.“ „Tady jsem kdysi žil.“ „Tohle znám z Atlantidy.“ „Právě se mi otevřela paměť duše.“ Možná. Ale pokud příběh vytvořím příliš rychle, můžu přehlédnout něco mnohem zajímavějšího — samotnou reakci, která přišla ještě před příběhem.

Proto bych tentokrát udělal něco jiného. Když přijde mrazení, nemusím se hned ptát: „Co to dokazuje?“ Mohu se zeptat:

„Čeho se právě teď ve mně něco dotklo?“

A potom chvíli nic nedělat. Nevymýšlet. Nevysvětlovat. Jen pozorovat. Kde reakci cítím? Co přišlo těsně před ní? Byla to věta? Obraz? Pocit? Vzpomínka? Co se stane, když u toho zůstanu ještě několik vteřin? Možná nepřijde vůbec nic. Možná další vlna mrazení. Možná slzy. Možná slovo. A možná se před očima objeví obraz, který jsem vědomě nehledal.

Právě spontánní obrazy mě začaly na mé vlastní cestě fascinovat. Ne proto, že bych je automaticky považoval za skutečné vzpomínky, ale protože někdy přicházejí dřív, než je stihnu vědomě vytvořit. A potom jsou tu sny. Zvláštní krajiny. Lidé, které neznáme. Místa, která možná ani neexistují. Někdy se probudíme a během několika minut se všechno rozplyne. Jindy v nás jeden jediný obraz zůstane roky. Proč právě ten?

Možná naše tělo a mysl uchovávají mnohem víc, než máme právě teď ve vědomí. Obyčejné vzpomínky. Vůně dětství. Zapomenuté obrazy. Emoce. Pocity bezpečí i strachu. Věci, které jsme kdysi zahlédli a už o nich nevíme. A možná existují i vrstvy zkušenosti, kterým zatím neumíme dát jméno. Nemusím mezi nimi okamžitě rozhodnout. Mohu je zkoumat. Právě tím se začíná měnit i moje vlastní chápání věty:

„Tělo ví.“

Neznamená pro mě: Tělo mi právě sdělilo objektivní pravdu o světě. Znamená něco mnohem osobnějšího: „Tělo mi právě sdělilo něco o tom, co se děje ve mně.“ Když při nějaké větě přijde mrazení, nemusím z ní udělat zákon vesmíru. Můžu si ale všimnout, že se dotkla něčeho hlubokého ve mně. Když přijde stažení, nemusím říct, že daná věc je lež. Mohu zkoumat, co ve mně vyvolala. Tělo se tak nestává soudcem reality. Stává se součástí mapy mé vlastní cesty.

A čím déle tuto mapu pozoruji, tím zajímavější otázka přichází. Co když některé reakce nevedou k odpovědi, ale k další vzpomínce? Co když určitý pocit otevře obraz, obraz otevře další otázku a ta mě zavede k události, kterou si moje hlava pamatuje jen částečně?

Protože i já mám ve svém životě prožitek, kolem kterého zůstalo mnoho otázek. Okamžik, kdy jsem byl v bezvědomí. Tunel. Světlo. Postava čekající na druhé straně. Ruka, která mě vedla. Nádherná krajina. A především pocit, který se mi z toho všeho zachoval dodnes.

Tentokrát tedy balím mapy starých světů. Kameny i symboly na chvíli nechávám za sebou. Další část výpravy totiž nepovede do Egypta, Tartárie ani k žádnému megalitu. Povede do jednoho okamžiku mého vlastního života.

Do chvíle, kdy jsem prošel tunelem za světlem.

A tam si položím otázku, kterou jsem si možná dlouho nedovolil položit naplno:

„Koho jsem tam vlastně potkal?“

Právě tam začne 10. část naší výpravy – Za světlem. 🧭🦋

Zpět na téma Od pražského orloje k hranicím světa

14.09. 2026