Katedrála. Chrám. Hrobka. Palác. Pevnost. Stačí jedno slovo a máme pocit, že víme, na co se díváme. Řeknu „katedrála“ a okamžitě se objeví kostel. Místo modlitby. Řeknu „palác“ a vidíme sídlo panovníka. Řeknu „pevnost“ a máme obranu. Řeknu „hrobka“ a otázka jejího účelu je vlastně vyřešena ještě dřív, než jsme před tu stavbu vůbec přišli.
Ale pojďme dnes udělat něco zvláštního. Všechna ta slova smažeme.
Představ si, že stojíš před obrovskou starou stavbou. Nevíš, v jaké zemi jsi. Neznáš její jméno. Nemáš telefon, průvodce ani ceduli u vchodu. Nikdo ti neřekl, kdy vznikla, kdo ji postavil ani k čemu měla sloužit. Nevíš vůbec nic.
Tak se dívej.
Před tebou se zvedají desítky metrů kamene. Věže míří vzhůru. Mezi nimi jsou oblouky, sloupy, otvory, sochy a tisíce drobných prvků. Některé jsou vysoko nad zemí, jiné se opakují znovu a znovu. Někde je kov. Někde sklo. Uvnitř obrovský dutý prostor.
Vejdeš dovnitř a najednou slyšíš vlastní kroky. Klap. Zvuk se odrazí a vrátí se. Promluvíš a tvůj hlas se rozběhne prostorem. Někde se zesílí, jinde téměř zmizí. Nad tebou je obrovská klenba, kolem tebe kámen a skrz barevné sklo proniká světlo, které kreslí po prostoru obrazce.
Pořád ještě nevíš, co to je. Tak co vidíš? Místo pro shromáždění lidí? Obrovský hudební nástroj? Rezonanční prostor? Observatoř? Kalendář? Místo určené k nějakému obřadu? Zařízení? Nebo něco, pro co dnes už ani nemáme správné slovo?
Nevím.
Ale všimni si, co se právě stalo. Dokud jsme tomu říkali katedrála, téměř žádná z těchto otázek nebyla potřeba. Slovo nám poskytlo odpověď dřív, než jsme začali pozorovat.
Tak pojďme jinam.
Stojíš před pyramidou. Ale tentokrát nevíš, že je to pyramida. A už vůbec ti nikdo neřekl slovo hrobka. Vidíš pouze obrovskou geometrickou strukturu z kamene. Čtyři strany. Přesný tvar. Úzké chodby. Komory uvnitř. Obrovskou hmotu kolem nich.
Vstoupíš. Teplota se změní. Zvuk se změní. Prostor se změní. A protože ti nikdo předem neřekl, k čemu to sloužilo, musíš se začít ptát sám. Proč právě tento tvar? Proč právě tyto rozměry? Proč jsou některé prostory tak malé a jiné obrovské? Proč chodby vedou právě tam, kam vedou? Proč vůbec někdo vytvořil tak ohromnou stavbu kolem několika relativně malých vnitřních prostor?
Co měla dělat?
A teď Indie.
Před tebou je obrovský skalní masiv. Jenže část skály chybí a v místě, kde kdysi byla souvislá hornina, stojí něco, čemu dnes říkáme chrám. Znovu to slovo smaž.
Chrám.
Pryč.
Co zůstane? Prostor vyjmutý z hory. Sloupy, které nebyly přivezeny a postaveny, ale zůstaly stát tam, kde předtím byla skála. Místnosti, chodby, sochy, ornamenty. Celý prostor vznikl tím, že někdo věděl, kterou část kamene odstranit a kterou ponechat.
A znovu stejná otázka: Na co se vlastně dívám?
Možná skutečně na chrám. Možná skutečně na hrobku. Možná skutečně na palác. Nejde mi o to všechna ta pojmenování zahodit a nahradit je novými. Protože tím bychom udělali úplně stejnou chybu. Smazali bychom jedno slovo a okamžitě na jeho místo napsali jiné. Chrám smažeme a napíšeme „generátor“. Hrobku smažeme a napíšeme „energetické zařízení“. Katedrálu smažeme a napíšeme „rezonátor“.
A zase bychom přestali vidět.
Proto tam tentokrát nechme prázdné místo.
__________
Možná právě to prázdné místo potřebujeme. Protože teď se můžeme začít ptát jinak. Ne: Jak se tato stavba jmenuje? Ale: Co dělá?
Co dělá se zvukem? Co dělá se světlem? Co dělá s teplotou? Jak pracuje s vodou? Jak je orientovaná vůči krajině a jak vůči nebi? Co dělá její geometrie? Proč se některé tvary opakují?
A nakonec možná ta nejjednodušší otázka ze všech:
Co dělá se mnou, když do ní vstoupím?
Možná jsme některé staré stavby pojmenovali naprosto správně. A možná jsme pojmenovali jen jejich poslední známé použití. Nevím. Ale od chvíle, kdy jsem si dovolil ta jména na okamžik smazat, už se na ně nedokážu dívat úplně stejně.
A možná to není jen o stavbách.
Protože když člověk začne sundávat jména z věcí kolem sebe, dříve nebo později narazí na něco mnohem bližšího. Na jména, která někdo kdysi nalepil na něj.
Muž. Žena. Silný. Slabý. Normální. Divný. Úspěšný. Neschopný. Hodný. Problémový.
A možná stojí za to alespoň jednou udělat totéž. Na chvíli je smazat. Ne proto, abych je nahradil jinými, ale abych před sebou na okamžik stál stejně jako před tou neznámou stavbou.
Bez cedulky. Bez vysvětlení. Bez příběhu o tom, k čemu bych měl sloužit.
A jen se zeptal:
Když na chvíli zapomenu všechno, co mi bylo řečeno… co skutečně vidím?
Kapitola druhá: Jak to dokázali?
Součástí sekce Příspěvky
Návrat k Rozcestníku