Nešlo jen o šaty.
Na otázku, proč jsem se oblékal do ženského oblečení, jsem dlouho neuměl odpovědět.
Věděl jsem jen, že se při tom něco mění. Nejen v zrcadle, ale především ve mně. Tělo se pohybovalo jinak. Dech se zklidnil. Pozornost se přesunula z hlavy do doteku látky, tvaru, pohybu a pocitu, že alespoň na chvíli nemusím být tím mužem, kterého jsem se celý život snažil zvládnout.
Ženské oblečení pro mě nebylo jen převlekem. Stalo se jazykem těla, které se pokoušelo vyjádřit něco, pro co jsem tehdy neměl slova.
Za látkou, tvarem a pohybem nebyla v nejhlubší vrstvě touha stát se někým jiným. Byla tam potřeba na chvíli povolit, cítit a setkat se s tím, co jsem v sobě dlouho držel pod zámkem.
Toto není vysvětlení crossdressingu všech lidí.
Je to můj příběh.
Oblečení jako dovolení
Jako muž jsem se naučil fungovat. Vydržet bolest, převzít odpovědnost, nezatěžovat okolí a pokračovat i tehdy, když už tělo dávno říkalo dost.
V ženském oblečení se pravidla na chvíli změnila.
Najednou jsem si mohl dovolit jemnost, kterou jsem u sebe jinak hlídal. Mohl jsem se dívat na vlastní tělo bez obvyklého posuzování. Mohl jsem zpomalit, vnímat pohyb, dotek látky i způsob, jakým se měnila moje silueta.
Nešlo pouze o to vypadat jako žena.
Šlo o to, že jsem se k sobě na chvíli dokázal chovat jinak.
Ženské šaty mi daly povolení, které jsem si jako Karel dát neuměl. Povolení být citlivý. Být viděn. Být krásný. Vnímat vlastní tělo nejen jako nástroj k práci a přežití, ale také jako místo prožitku.
To, co bylo pod mužským oblečením sevřené, se v dámském mohlo alespoň na chvíli nadechnout.
Tělo vědělo dřív než hlava
Hlava chtěla crossdressing pochopit, pojmenovat a někam zařadit. Ptala se, jestli je to normální, co to znamená a co ze mě dělá.
Tělo ale žádnou definici nepotřebovalo.
Reagovalo na jemnost materiálu, stažení punčoch, pohyb sukně, tvar šatů i proměnu držení těla. Něco, co bylo běžně pod kontrolou, se začínalo uvolňovat.
Často jsem si myslel, že oblečení vytváří někoho nového. Dnes spíš vidím, že odkrývalo to, co už ve mně dávno bylo, jen to nemělo dovoleno vystoupit na povrch.
Tělo se nesnažilo lhát.
Snažilo se dostat ke slovu.
Sexualita k tomu patřila
Kdybych z tohoto příběhu odstranil sexualitu, nebyl bych pravdivý.
Ano, ženské oblečení ve mně dokázalo probouzet vzrušení. Dotek látky, proměna vzhledu, pocit zakázaného i možnost na chvíli vystoupit z běžné mužské role se spojovaly s tělesnou energií, kterou jsem jinde neuměl svobodně prožívat.
Dlouho jsem si mohl myslet, že právě vzrušení dokazuje, že jde „jen“ o sexuální záležitost. Jenže sexualita není oddělená od emocí, studu, bezpečí ani od vztahu k vlastnímu tělu.
U mě se v ní potkávalo mnoho vrstev. Potřeba povolit kontrolu. Touha být přijatý. Hlad po jemnosti a doteku. Vzrušení z překročení zákazu. Ale také úleva, že na chvíli nemusím podávat žádný výkon ani splňovat představu o tom, jak má muž vypadat a co má cítit.
Vzrušení nebylo celým příběhem.
Bylo jedním z míst, kudy se na povrch dostávala dlouho zadržovaná životní energie.
Mezi svobodou a studem
To, co mi v soukromí přinášelo úlevu, ve mně zároveň probouzelo stud. Ne proto, že by mi ženské oblečení ubližovalo, ale proto, že jsem věděl, jak snadno může být muž v dámském zesměšněn, odmítnut nebo označen za nemocného.
Jedna část mě se chtěla ukázat. Druhá mě okamžitě stahovala zpět do bezpečí.
Toužil jsem být viděn a zároveň jsem se děsil pohledu druhých. Chtěl jsem se přijmout, ale posuzoval jsem se jejich očima ještě dřív, než mě vůbec někdo uviděl.
Právě tady vznikalo rozdělení.
V šatech jsem cítil svobodu. Po návratu do běžného života jsem znovu řešil, co to o mně vypovídá, zda mám právo takový být a jestli tím neohrožuji přijetí lidí, které miluji.
Nejtěžší nebylo obléknout si ženské šaty.
Nejtěžší bylo nezavrhnout člověka, který je potřeboval.
Co jsem v šatech skutečně hledal
Myslel jsem si, že hledám ženu v sobě. Postupně jsem kolem ní vytvořil jméno, podobu i příběh. Tak vznikla Sofie.
Dnes ale vidím ještě hlubší vrstvu.
Hledal jsem Karla, který smí být jemný, aniž by přestal být mužem. Karla, který nemusí být neustále silný. Karla, jehož tělo není chyba ani nástroj, který má pouze fungovat. Karla, který může cítit krásu, zranitelnost, smyslnost i touhu a nemusí se za ně omlouvat.
Proto nestačilo šaty jednoduše odložit a říct si, že je po všem. Dokud bych odmítal to, co mi umožňovaly prožít, zůstal bych od sebe odpojený i bez nich.
Nešlo o válku s ženským oblečením.
Šlo o přijetí člověka, který se pod ním konečně dokázal dotknout sám sebe.
Když se prostředek stane identitou
Crossdressing mi otevřel dveře. Přes ženskou podobu jsem dokázal vystoupit z role, ve které jsem se dlouho dusil, a dovolil jsem světu poznat Sofii.
V určité chvíli jsem však začal věřit, že pocit svobody patří jí. Že jemnost, citlivost a krása mohou existovat pouze tehdy, když se proměním v ženu. Že Karel je ten sevřený a Sofie ta skutečná.
Tím vznikla nová past.
To, co mě původně spojovalo se sebou, mě začalo rozdělovat na dvě části. Jedna směla cítit, druhá musela fungovat. Jedna byla svobodná, druhá nesla běžný život.
Neznamená to, že crossdressing byl omyl. Znamená to, že jeho význam se během mé cesty měnil.
Nejdřív mi pomohl otevřít to, co bylo zavřené. Později jsem potřeboval pochopit, že to, co jsem našel, nemusí zůstat navždy svázané s ženským oblečením.
Co se změnilo dnes
Dnes už ženské oblečení nepotřebuji stejným způsobem jako dřív. Ne proto, že bych ho prohlásil za špatné nebo se za svou minulost začal stydět.
To, co mi dovolovalo prožívat, si postupně beru zpět jako Karel.
Nemusím si obléknout šaty, abych mohl být jemný. Nemusím změnit svou siluetu, abych vnímal vlastní tělo. Nemusím se stát Sofií, abych mohl plakat, zpomalit, přijímat dotek nebo otevřeně mluvit o své zranitelnosti a sexualitě.
Ženské oblečení splnilo svou úlohu.
Pomohlo mému tělu vyslovit pravdu dřív, než ji dokázala přijmout moje hlava.
Dnes už tomu jazyku rozumím i bez překladu.
Muž v dámském nebyl méně mužem
Když se dnes podívám na své fotografie v ženském oblečení, nevidím muže, který se ztratil. Vidím člověka, který hledal cestu ven ze svého sevření tím jediným způsobem, který mu tehdy fungoval.
Nevidím nemoc ani selhání. Nevidím něco, co musím před světem vymazat, abych mohl být znovu Karlem.
Vidím odvahu ukázat i to, čemu jsem sám ještě úplně nerozuměl.
Crossdressing mě nenaučil, jak být ženou.
Naučil mě, kolik částí sebe jsem si jako muž zakázal.
A když jsem je začal přijímat, ženské šaty postupně přestaly být jedinými dveřmi, kterými jsem se k sobě dokázal dostat.
Zůstalo tělo. Zůstala citlivost. Zůstala schopnost cítit krásu, jemnost i smyslnost.
A zůstal Karel.
Ne ochuzený o Sofii, ale celistvější díky tomu, co přes ni dokázal objevit.
— Muž v dámském nebyl někdo jiný. Byl jsem to já, když jsem si poprvé dovoloval být víc sám sebou.
Přejít k další kapitole: 👉 Já a psychosomatika
Karel Procházka
Černá ovce Sofie – Hlas duše
Tento text je součástí O mně
Cesta k Rozcestníku