Jmenuji se Karel Procházka.
Nejsem terapeut. Nejsem guru. Nejsem člověk, který našel všechny odpovědi.
Jsem muž, který se po mnoha letech odpojování učí žít ve vlastním těle, naslouchat svému příběhu a nebát se své pravdy. Muž, který už nepotřebuje být někým jiným, aby si dovolil cítit.
Dlouho jsem hledal odpověď na otázku, kdo vlastně jsem. Hledal jsem ji ve vztazích, v práci, v přijetí druhých, ve vlastním těle i v rolích, které mi na chvíli dovolovaly vyjádřit to, co jsem jako Karel vyjádřit neuměl.
Dnes už nehledám jedno slovo, které by mě celé vysvětlilo.
Učím se být člověkem, který se nemusí vejít do žádné škatulky.
Nehledal jsem novou identitu. Hledal jsem sebe.
Velkou část mé cesty provázela Sofie. Ženské šaty, ženské jméno i ženský rod pro mě nebyly hrou ani lží. Byly prostorem, ve kterém se mohly poprvé ukázat moje citlivost, jemnost, zranitelnost, touha po kráse i potřeba být přijatý takový, jaký jsem.
Tehdy jsem věřil, že hledám ženskou část své identity. Dnes vidím, že jsem skrze ni hledal části sebe, které jsem jako malý kluk musel potlačit, protože pro ně nebylo bezpečné místo.
Sofie nebyla omyl. Nebyla ani konečnou odpovědí.
Byla mostem.
Díky ní jsem mohl projít studem, strachem, sexualitou i otázkami, které bych si jako Karel možná nikdy nedovolil položit. To, co jsem skrze ni objevil, dnes nemusím odmítat ani dál oblékat do jiné identity.
Citlivost je moje. Jemnost je moje. Zranitelnost je moje. Stejně jako síla, hněv, touha, sexualita a mužství.
Dnes už nepotřebuji, aby za mě mluvila Sofie.
Dnes mohu mluvit já.
Tělo mě zastavilo
K sobě jsem se nezačal vracet proto, že bych se jednoho dne rozhodl změnit svůj život. Začal jsem se vracet ve chvíli, kdy už starým způsobem nešlo pokračovat.
Tělo bolelo. Přicházelo napětí, vyčerpání, problémy se spánkem, zažíváním, dechem i panické ataky. Dlouho jsem se snažil tělo opravit, aby mě přestalo omezovat. Teprve později mi došlo, že mě netrestá.
Ukazovalo mi, co jsem celý život nechtěl nebo nedokázal cítit.
Pod bolestí nebylo jen přetížení. Byl tam strach, potlačený hněv, stud, potřeba zavděčit se, bolest z dětství i vina, kterou jsem si nesl za smrt svého otce dlouhých pětadvacet let.
Tělo se pro mě postupně přestalo stávat nepřítelem. Začalo být místem, kde se moje minulost konečně mohla ozvat – a kde jsem jí mohl začít naslouchat.
Ne vždy tomu rozumím. Ne vždy vím, co přesně se ve mně odehrává. Ale už před sebou neutíkám tak jako dřív.
Nejsem hotový příběh
To, co sdílím, nepíšu z vrcholu hory. Píšu to přímo z cesty.
Stále objevuji vlastní vzorce. Stále se učím nastavovat hranice, přijímat své tělo, žít své mužství a nepřebírat odpovědnost za pocity druhých. Někdy něco pochopím až ve chvíli, kdy to znovu prožiji. Někdy zjistím, že poznání, které pro mě bylo pravdivé před půl rokem, už dnes nestačí.
Proto na tomto webu najdeš i texty, které mluví jiným hlasem než já dnes. Nemažu je, protože se za svou cestu nechci stydět. Ukazují okamžiky, ve kterých jsem se teprve učil vidět.
Nechci působit jako člověk, který má jasno ve všem. To by byla jen další role.
Dnes si dokážu přiznat, že nevím. Dokážu změnit pohled. Dokážu se zastavit a připustit, že odpověď, kterou hledám venku, může čekat někde ve mně.
— Když nevím, nejsem méně hodnotný.
Proč o tom mluvím veřejně
Dlouho jsem se snažil být přijatelný. Mlčet o tom, co by mohlo druhé znejistit. Skrývat části sebe, které nezapadaly do představ rodiny, společnosti ani do mých vlastních představ o tom, jaký by měl muž být.
Jenže právě mlčení mě od sebe oddělovalo nejvíc.
Začal jsem psát, tvořit hudbu a sdílet svůj příběh, protože jsem potřeboval dát hlas tomu, co ve mně bylo roky zavřené. Postupně jsem zjistil, že se v mých slovech poznávají i další lidé. Ne proto, že by prožili stejný příběh, ale protože také někde uvnitř sebe nesou něco, co dlouho nemohlo být vysloveno.
Nemluvím veřejně proto, abych se stal autoritou. Mluvím proto, že vím, jaké je to věřit, že jsem se svou bolestí, studem nebo odlišností úplně sám.
Pokud můj příběh někomu pomůže zahlédnout jeho vlastní, pak má smysl ho vyprávět.
Co ode mě můžeš čekat
Nenabízím rychlé návody ani sliby, že všechno bude dobré. Nechci ti říkat, co máš cítit, čemu máš věřit nebo jak máš žít.
Mohu ti nabídnout svůj pohled, svůj prožitek a otázky, které někdy vedou hlouběji než hotové odpovědi. Mohu vytvořit prostor, ve kterém se člověk na chvíli zastaví a uslyší něco, co v běžném hluku zaniká.
Moje slova nejsou pravdou pro každého. Jsou pravdou, ke které jsem v určité chvíli dokázal dojít já.
Proto si z nich nemusíš odnést všechno. Možná stačí jediná věta, u které se v tobě něco pohne. Možná přijde nesouhlas. Možná otázka.
I to může být zrcadlo.
A kdo jsem tedy dnes?
Jsem muž, který už nemusí svou citlivost nazývat ženskou, aby ji mohl přijmout.
Jsem člověk, který může plakat, aniž by tím přestal být mužem. Který může být jemný i pevný. Který smí říct ano, říct ne, změnit názor i nevědět.
Jsem manžel, táta, tvůrce a obyčejný člověk. Píšu texty, tvořím písně, chodím do lesa, uklízím místa, kolem kterých jiní prošli, a stále znovu objevuji, co znamená být opravdu přítomný ve vlastním životě.
Nejsem nový Karel, který vznikl poté, co Sofie odešla.
Jsem Karel, který tu byl celou dobu pod všemi rolemi, obranami a představami o tom, kým musí být, aby si zasloužil přijetí.
Dnes se k němu vracím.
Ne dokonale. Ne bez pochybností. Ale pravdivěji než kdy dřív.
Možná právě to je moje nejpřesnější současná odpověď:
— Jsem člověk, který už před sebou nechce utíkat.
Přejít k další kapitole: 👉 Moje cesta
Karel Procházka
Černá ovce Sofie – Hlas duše
Tento text je součástí O mně
Cesta k Rozcestníku