Některá zranění vznikají tím, co se stalo. Jiná tím, co se nestalo, přestože jsme to potřebovali.
Když přemýšlíme o zranění z dětství, často hledáme nějakou událost.
Něco, co se stalo.
Křik.
Trest.
Ponížení.
Odmítnutí.
Rozchod rodičů.
Ztrátu.
Násilí.
Strach.
Jenže ne každé dětské zranění má podobu události, kterou lze jednoduše označit.
Někdy se nestalo skoro nic.
A právě v tom může být podstata.
Nikdo tě neobjal, když jsi plakal.
Nikdo se nezeptal, čeho se bojíš.
Nikdo si nevšiml, že je toho na tebe příliš.
Nikdo ti neřekl, že nemusíš být pořád silný.
Nikdo se nezajímal o to, co prožíváš.
Nikdo nepřišel.
A dítě se postupně naučilo žít i s tím, co chybělo.
Dítě nepotřebuje dokonalé rodiče
Potřebuje dostatek bezpečí.
Potřebuje být viděno.
Slyšeno.
Potřebuje blízkost.
Přijetí.
Hranice.
Možnost objevovat svět a zároveň vědět, že se má kam vrátit.
Potřebuje zažívat, že emoce nejsou nebezpečné.
Že může plakat a vztah zůstane.
Že může být naštvané a vztah zůstane.
Že může něco pokazit a vztah zůstane.
Že může říct ne a vztah zůstane.
Právě tato zkušenost může dítěti postupně říkat:
„Mohu být sám sebou a přesto neztratím blízkost.“
Když taková zkušenost často chybí, dítě si může vytvořit jiné pravidlo:
„Abych nepřišel o vztah, musím se nějak změnit.“
A začne se přizpůsobovat.
Když se něco stalo
Některá zranění jsou snadněji viditelná.
Dítě může vyrůstat vedle křiku, hádek, závislosti, nepředvídatelnosti, ponižování, násilí nebo dlouhodobého napětí.
Může být trestáno za emoce.
Může být zesměšňováno.
Srovnáváno.
Kritizováno.
Může zažívat odmítání nebo opuštění.
Může být zatahováno do problémů dospělých.
Někdy musí příliš brzy převzít odpovědnost, která mu nepřísluší.
A jeho svět se tomu začne přizpůsobovat.
Učí se poslouchat kroky.
Tón hlasu.
Výraz obličeje.
Zvuk dveří.
Náladu v místnosti.
Učí se předvídat.
Je teď bezpečno?
A něco, co kdysi pomáhalo dítěti orientovat se v prostředí, se může později objevit v dospělosti jako neustálá potřeba sledovat druhé.
Co se děje?
Není naštvaný?
Neudělal jsem něco špatně?
Proč mi neodepisuje?
Proč je dnes tak tichý?
Dospělý člověk stojí v současnosti.
Ale jeho tělo může stále hlídat místnost.
Když se něco nestalo
Tahle zranění bývají mnohem méně nápadná.
Protože člověk může říct:
„Vždyť se mi vlastně nic hrozného nestalo.“
Měl jsem kde bydlet.
Měl jsem co jíst.
Chodil jsem do školy.
Dostal jsem dárky.
Rodiče pracovali.
Nikdo mě nebil.
A přesto může uvnitř existovat zvláštní prázdné místo.
Protože dítě nepotřebuje jen materiální péči.
Potřebuje také emoční kontakt.
Možná jsi potřeboval slyšet:
„Vidím, že tě to bolí.“
A místo toho přišlo:
„Nebreč.“
Možná jsi potřeboval:
„Pojď sem.“
A přišlo:
„Nic ti není.“
Možná jsi potřeboval:
„Nemusíš to zvládnout sám.“
Ale nikdo si nevšiml, že něco zvládáš sám už příliš dlouho.
Možná jsi potřeboval slyšet:
„Jsem na tebe pyšný.“
A čekal jsi.
Rok.
Pět let.
Deset let.
A možná čeká nějaká část tebe dodnes.
Dítě si chybějící věci neumí vysvětlit jako dospělý
Malé dítě si většinou neřekne:
„Máma je emočně nedostupná, protože sama vyrůstala bez bezpečné blízkosti.“
Ani:
„Táta mě nedokáže ocenit, protože jeho samotného nikdo neoceňoval.“
Dítě hledá vysvětlení především u sebe.
A může dojít k závěrům:
„Asi nejsem dost důležitý.“
„Asi toho chci moc.“
„Asi jsem moc citlivý.“
„Musím být lepší.“
„Nesmím obtěžovat.“
„Musím si poradit sám.“
To nejsou vědomá životní rozhodnutí.
Jsou to způsoby, kterými se dítě snaží porozumět světu.
Jenže později můžeme začít žít podle pravidel, která vznikla v době, kdy jsme svět ještě neuměli chápat očima dospělého.
Zrcadlo
Nezkoušej teď hledat, jestli bylo tvoje dětství dobré nebo špatné.
Zkus jinou otázku.
Co jsem jako dítě potřeboval?
Mohl jsem přijít za někým, když mi bylo smutno?
Byl někdo zvědavý na to, co cítím?
Bylo bezpečné plakat?
Bylo bezpečné mít vztek?
Směl jsem říct ne?
Mohl jsem udělat chybu?
Mohl jsem něco nevědět?
Mohl jsem být slabý?
Mohl jsem potřebovat pomoc?
Mohl jsem chtít pozornost?
Byl jsem přijímán i tehdy, když jsem nesplnil očekávání?
A když jsem něco z toho potřeboval…
přišel někdo?
Ještě hlubší otázka
Možná není nejdůležitější jen to, co ti chybělo.
Zkus se podívat také na to, kým ses kvůli tomu stal.
Když nebyl prostor pro tvůj pláč:
Naučil ses neplakat?
Když nebylo bezpečné odporovat:
Naučil ses vyhovět?
Když nikdo nepřicházel:
Naučil ses nikoho nepotřebovat?
Když přijetí přicházelo hlavně za výkon:
Naučil ses dokazovat svou hodnotu?
Když bylo doma napětí:
Naučil ses hlídat nálady ostatních?
Když dospělí nezvládali své problémy:
Stal ses příliš brzy tím rozumným?
Právě tady se může skrývat stopa.
Nejen v tom, co se ti stalo.
Ale v tom, co ses kvůli tomu naučil dělat se sebou.
Malé zastavení
Zkus si dokončit jednu větu:
„Jako dítě jsem potřeboval…“
Nespěchej.
Možná přijde:
obejmout.
zastat se mě.
vyslechnout.
pochválit.
chránit.
nechat být dítětem.
dovolit mi plakat.
říct mi, že jsem dost.
být se mnou.
Možná nepřijde nic.
I to je informace.
A potom zkus druhou větu:
„Protože to často nepřicházelo, naučil jsem se…“
být silný.
být hodný.
nic nechtít.
všechno zvládat.
hlídat ostatní.
utíkat.
bojovat.
skrývat se.
dokazovat svou hodnotu.
Nepotřebuješ správnou odpověď.
Jen sleduj, co se v tobě při těch větách děje.
Zranění není jen to, co bolelo
Někdy je zraněním také to, co jsme kvůli bolesti museli opustit.
Spontánnost.
Důvěru.
Hravost.
Schopnost požádat.
Právo potřebovat.
Právo odpočívat.
Právo být slabý.
Právo zabírat prostor.
Právo být sám sebou.
A právě proto cesta k vnitřnímu dítěti nemusí být cestou za bolestí.
Může být také cestou za tím,
co jsme cestou odložili, abychom tehdy dokázali žít ve světě, který jsme dostali.
Dnes už ten svět nemusí být stejný.
A my už nejsme tím malým dítětem, které nemělo na výběr.
Další krok
3. Vnitřní dítě a tělo
Některé příběhy si dokážeme vybavit.
Jiné možná neumíme pojmenovat.
Ale tělo může reagovat dřív, než vůbec pochopíme proč.