V předchozí části jsem skončil u otázky, která se během mého pátrání stávala stále důležitější:
Máme ve starých pramenech skutečně doloženou souvislou ledovou stěnu obepínající celý svět?
U Egypta jsem ji nenašel.
U Mezopotámie také ne.
Genesis mi dala vody nad a pod firmamentem.
Enoch konce Země, nebeské brány, chlad, sníh a kroupy.
Baruch vodní hranici.
Kosmas nesférickou Zemi, Okeanos, zemi za oceánem, firmament a zastřešený kosmos.
Měl jsem tedy mnoho jednotlivých motivů.
Ale pořád ne to hlavní:
LEDOVOU HRANICI KOLEM CELÉHO SVĚTA.
A tak jsem tentokrát změnil směr pátrání.
Od vody k ledu
První stopa byla překvapivá.
Ve starších kosmologiích se velmi často objevuje voda nad nebem. V pozdějších výkladech se pak řešila docela logická otázka:
Jak může voda zůstat nahoře?
Jednou z možností bylo uvažovat o nebeské oblasti jako o pevné či krystalické struktuře. Ve středověké a raně novověké kosmologii se skutečně setkáváme s představami krystalických nebeských sfér.
Jenže tady musím být opatrný.
Krystalické nebe není ledová stěna kolem Země.
Je to další historický motiv, který obsahuje představu pevného či průhledného nebeského prostředí, nikoli doklad moderního modelu Ploché země (Flat earth).
Potřeboval jsem hledat jinde.
A tak jsem se přesunul na jih.
Terra Australis – obrovská země na jihu, kterou nikdo neznal
Na starých evropských mapách se po staletí objevovala zvláštní jižní pevnina:
Terra Australis Incognita – Neznámá jižní země.
Je důležité říct něco, co se na internetu často ztrácí.
Tyto staré mapy nejsou mapami objevené Antarktidy v dnešním smyslu.
Kartografové dlouho předpokládali existenci rozsáhlé jižní pevniny mimo jiné proto, že měla podle dobových představ „vyvažovat“ kontinenty severní polokoule. Pozdější námořní výpravy postupně ukázaly, že obrovská Terra Australis zakreslovaná na starších mapách neodpovídá realitě tak, jak si ji kartografové představovali.
Přesto je pro moje pátrání důležitá.
Protože na mapách se stále výrazněji objevuje:
JIH
↓
NEZNÁMÁ ZEMĚ
↓
CHLAD
↓
LED
A potom už nepřicházejí pouze mapy.
Přicházejí námořníci.
A najednou je led skutečný
Polární výpravy se skutečně setkávaly s obrovskými ledovými oblastmi.
Ledovými poli.
Ledovci.
Ledovými útesy.
Tabulovými ledovci.
A s pobřežím Antarktidy, jehož některé části mohou při pohledu z moře skutečně působit jako obrovská ledová zeď.
Tady se tedy poprvé během mého pátrání dostávám od mytologického či kosmologického ledu ke skutečnému geografickému ledu.
Ale stále mi chybí jeden krok.
Kdy někdo řekl, že tato ledová hranice nepatří ke kontinentu na jižním pólu, ale tvoří obvod světa?
A právě tady se moje pátrání dostalo do 19. století.
Samuel Rowbotham – tady se příběh mění
V 19. století vystupuje anglický autor Samuel Birley Rowbotham, známý také pod pseudonymem Parallax.
Jeho Zetetic Astronomy: Earth Not a Globe už nepředstavuje starověkou kosmologii, kterou se snažím rekonstruovat z fragmentů.
Tady už vstupuji přímo do historie moderního hnutí Ploché země (Flat earth).
A rozdíl je zásadní.
Rowbotham interpretuje sever jako střed světa a „jih“ nikoli jako jeden protilehlý bod, ale jako vnější obvod.
Tím se geometrie úplně změní.
Pokud mám kulovou Zemi, Antarktida leží kolem jižního pólu.
Pokud ale vezmu azimutální obraz se severem uprostřed a začnu jej interpretovat nikoli jako projekci, ale jako skutečnou geometrii Země, jižní oblast se rozvine kolem celého vnějšího obvodu.
A protože skutečná Antarktida je pokrytá ledem, vznikne něco, co je vizuálně mimořádně působivé:
LEDOVÁ HRANICE KOLEM SVĚTA.
Tady jsem narazil na bod, který jsem hledal.
William Carpenter – teď už to máme napsané přímo
Rowbothamovy myšlenky převzali další autoři.
Jedním z nich byl William Carpenter.
V roce 1885 vydal One Hundred Proofs that the Earth Is Not a Globe. Library of Congress uchovává jeho digitalizovaný originál; katalog jej eviduje jako Carpenterovo dílo z let 1885/1886. (The Library of Congress)
A tentokrát nemusím nic rekonstruovat.
Carpenter v bodu 12 popisuje jih nikoli jako jeden pól, ale jako množství bodů tvořících „vast circumference—the boundary of the known world“, tedy obrovský obvod – hranici známého světa – a bezprostředně jej spojuje s „battlements of icebergs“, hradbou ledovců bránící další cestě na jih. (Knihovna Kongresu)
Tohle je zásadní historický zlom.
Protože konečně mám v jednom dokumentu současně:
SEVER UPROSTŘED
↓
JIH NENÍ JEDEN BOD
↓
JIH TVOŘÍ OBVOD
↓
OBVOD JE HRANICÍ ZNÁMÉHO SVĚTA
↓
NA TÉTO HRANICI JE LED
Tady už nejsme u Egypta.
Nejsme u Genesis.
Nejsme u Enocha.
Jsme v moderní historii Ploché země (Flat earth).
A konečně máme explicitní spojení geometrie světa s obvodovou ledovou bariérou.
Originál Carpenterovy knihy – Library of Congress
A tady přichází možná nejzajímavější moment celého mého pátrání
Vezmu mapovou projekci Země se severním pólem uprostřed.
Na ní je Antarktida roztažena kolem vnějšího okraje.
Dokud říkám:
„Je to projekce koule,“
není na tom nic zvláštního.
Je to prostě jeden ze způsobů, jak převést zakřivený povrch do roviny.
Ale pokud udělám jedinou změnu a řeknu:
„Tohle není projekce. Tohle je skutečný tvar Země,“
stane se s Antarktidou něco zásadního.
Z jižní polární oblasti se stane oblast kolem celého vnějšího obvodu světa.
A protože je Antarktida ledová…
mám najednou:
OBVODOVOU LEDOVOU BARIÉRU.
A právě tady se mi znovu vybavil pražský orloj.
Kruh se uzavírá
Na začátku celého pátrání jsem se díval na astronomický ciferník orloje.
Zjistil jsem, že astroláb převádí nebeskou sféru do rovinného kruhového obrazu.
A tehdy jsem si uvědomil:
Plochý obraz ještě nemusí znamenat plochý objekt.
Teď jsem se po tisících letech historie dostal ke stejné otázce z opačné strany.
Mám rovinnou mapovou projekci.
A tentokrát se ptám:
Co se stane, když přestanu tento obraz chápat jako projekci a začnu jej chápat jako skutečný fyzický svět?
Odpověď vidím okamžitě.
Geometrie zůstane téměř stejná.
Ale její význam se úplně změní.
PROJEKCE
severní pól uprostřed
↓
kontinenty kolem něj
↓
Antarktida po obvodu
↓
protože převádím kulový povrch do roviny
PLOCHÁ ZEMĚ (FLAT EARTH)
severní pól uprostřed
↓
kontinenty kolem něj
↓
Antarktida po obvodu
↓
protože tento obraz považuji za skutečnou geometrii světa
A tady podle mě leží jedna z nejsilnějších stop celé cesty:
MAPA / PROJEKCE → STEJNÁ GEOMETRIE INTERPRETOVANÁ JAKO SKUTEČNÝ SVĚT
To ještě nerozhoduje, která interpretace fyzické Země je správná.
Ale velmi dobře to vysvětluje něco jiného:
odkud se v moderním obrazu Ploché země (Flat earth) mohla vzít obvodová Antarktida a s ní představa ledové bariéry.
A co jsme tedy skutečně našli?
Moje pátrání začalo otázkou, zda dokážu sledovat motiv ledové hranice hluboko do starověku.
Výsledek je mnohem zajímavější, než jsem čekal.
Ve starověkých textech jsem našel hranice světa, kosmické vody, konce Země, firmament, nebeské brány, chlad, sníh a led.
Ale nenašel jsem spolehlivý starověký artefakt říkající:
„Celý svět je obklopen souvislou ledovou stěnou.“
Explicitní obvodový led se mi objevuje až mnohem později – v moderní zetetické literatuře 19. století.
A to znamená, že jsme možná celou dobu sledovali dvě různé genealogie, které se později spojily:
STARÁ KOSMOLOGICKÁ TRADICE
svět → hranice → voda → klenba → kosmický okraj
a
NOVOVĚKÁ KARTOGRAFICKÁ A POLÁRNÍ TRADICE
jižní země → Antarktida → led → polární projekce → obvod mapy.
A právě v 19. století se tyto motivy dostávají do podoby velmi blízké dnešnímu obrazu Ploché země (Flat earth).
Což mě přivádí k poslední a možná nejdůležitější části celého pátrání:
Co z toho všeho je skutečný historický pramen, co je mapa, co je symbol, co je pozdější interpretace – a co z toho můžeme skutečně říct o fyzickém světě, ve kterém žijeme?
🔎 Historické stopy
William Carpenter – One Hundred Proofs That the Earth Is Not a Globe, originál v Library of Congress
Digitalizované jednotlivé stránky Carpenterovy knihy
Carpenterův text v Project Gutenberg
Pokračovat v pátrání, ale tentokrát úplně jinak – 6. Co když je historie přepsaná?
Zpět na téma Od pražského orloje k hranicím světa