Jednou už nestačí vědět.
Můžu stát u plotu, dívat se ven a představovat si, jaké by to bylo žít jinak.
Ale pořád jsem uvnitř.
A tak přišel okamžik, kdy jsem musel udělat krok.
Ne proto, že bych věděl, kam jdu.
Jen jsem věděl, že už nemůžu zůstat.
Opustit známé ale neznamená opustit jen to špatné.
Za ohradou zůstává i bezpečí.
Jistota.
Lidé, které znám.
Pravidla, podle kterých jsem se naučil žít.
A najednou přede mnou nebyla žádná cesta, po které bych měl jít.
Musel jsem ji začít hledat sám.
Byla v tom svoboda.
Ale také strach.
Protože když přestanu poslouchat všechny hlasy kolem sebe, dříve nebo později zůstanu s hlasem vlastním.
A ten jsem téměř neznal.
Teprve venku jsem navíc zjistil něco důležitého.
Nestačí odejít z ohrady.
Její ploty jsem si nesl dál v sobě.
„Co si o mně pomyslí?“
„Co když dělám chybu?“
„Co když to nezvládnu?“
„Neměl bych se raději vrátit?“
A tak jsem šel.
Někdy jistě.
Někdy úplně ztracený.
Někdy s chutí vrátit se tam, kde to alespoň znám.
Ale krok za krokem jsem začínal chápat:
Nemusím ještě vědět, kam dojdu, abych věděl, odkud už je čas odejít.
Přejít ke čtvrté kapitole: 4. Setkání se strachem