Strach nezmizel.
Pořád jde se mnou.
Jen už před ním neutíkám.
Dlouho jsem si myslel, že jednou přijde chvíle, kdy se přestanu bát.
Že budu dost silný.
Dost jistý.
Dost připravený.
A pak budu konečně žít.
Jenže život na mě celou tu dobu čekal.
Ne za strachem.
Vedle něj.
Pochopil jsem, že odvaha neznamená nebát se.
Odvaha je slyšet strach a přesto udělat další krok.
Vlk, před kterým jsem celý život utíkal, se nezměnil.
Změnil se můj vztah k němu.
Už mi nemusí stát v cestě.
Nemusím s ním bojovat.
Nemusím ho zahánět zpátky do lesa.
Může jít se mnou.
A možná mi někdy připomene, abych zpomalil.
Možná mi ukáže místo, které ve mně ještě bolí.
Možná se znovu rozběhne přede mě a já na chvíli zapomenu, co už vím.
To je v pořádku.
Už se nemusím vracet do ohrady pokaždé, když se venku bojím.
Nemusím být jako bílé ovce.
Nemusím být ani vlkem.
Jsem tím, kým jsem.
Černou ovcí, která už nehledá místo, kam by zapadla.
Hledám svoji cestu.
A někdy ji vůbec nevidím.
Ale dnes už vím, že nemusím znát celý směr.
Stačí další krok.
Strach může jít se mnou.
Ale o tom, kam půjdu, už nerozhoduje on.
Přejít zpět na celý Příběh černé ovce