Uvnitř něj je ukrytý zárodek života — duše, která čeká na probuzení. Vše, co prožíváme, je jen prostředí, které ji zahřívá nebo chladí. Až dozraje čas, duše sama zevnitř prorazí skořápku a narodí se do pravdy. Ale musí být připravená. Musí cítit, že už dál nemůže zůstat zavřená.
Pokud se probudí, bude sloužit dalšímu záměru. Pokud se však neprobudí, stane se z něj pukavec. A tak podobně skončí člověk — sám, opuštěný, plný výčitek a proseb o odpuštění.
Kdo zůstane v bezpečí skořápky, ten sice přežije, ale nikdy nežije.
Nezazní v něm píseň zrození, jen ticho pomalu chladnoucího vnitřního prostoru.
A tehdy se život, který mohl rozkvést, promění v promarněný potenciál — v pukavec, který nese paměť o tom, co mohlo být, ale nikdy se nestalo.
Není nic bolestivějšího než duše, která se neprobudila.
A pak… přichází den, kdy člověk leží na své smrtelné posteli.
V očích se mu zrcadlí pravda. Teprve tehdy chápe, že celý život mohl milovat víc, odpouštět dřív, obejmout silněji, být laskavější — k sobě i k druhým. A prosí, aby se lidé milovali, aby k sobě přistupovali s láskou.
To, co měl udělat on sám už dávno.
Teď už je pozdě.