Když jsem poprvé zveřejnil nabídku Návratu ke kmeni, myslel jsem si, že připravuju setkání pro několik mužů. Netušil jsem, že ještě předtím začne jeden úplně jiný Návrat ke kmeni. Ten můj.
Od chvíle, kdy jsem tu myšlenku pustil ven mezi lidi, se ve mně začaly ukazovat věci, o kterých jsem do té doby možná ani nevěděl. Strach, že nikdo nepřijde. Strach, že selžu nebo budu vypadat jako blbec. Co když nebudu vědět, co říct? Co když nastane ticho? Co když ode mě budou ostatní očekávat odpovědi, které nemám? Co když se přede mnou jiný muž otevře a já nebudu vědět, co s tím?
Postupně mi začalo docházet, že možná právě tohle je moje vlastní cesta k prvnímu setkání. Ne připravit se na všechny možné situace a mít na všechno odpověď, ale dovolit si ji nemít.
– Smím nevědět. Nemusím mít odpověď. Nemusím nikoho zachraňovat. Nemusím být nejmoudřejší muž v kruhu. Můžu být nejistý a přesto zůstat sám sebou.
Čím víc se blížil den setkání, tím víc ze mě padala potřeba, aby Návrat ke kmeni nějak „dopadl“. Došel jsem k docela prostému poznání. Když někdo přijde, budu rád. A když nikdo nepřijde, pojedu stejně. Protože tam vlastně nebudu sám.
Bude tam se mnou i ten kluk, kterého jsem v sobě po letech znovu našel. Malý Karlík. 💗
A tak jsem v den prvního Návratu ke kmeni udělal přesně to, co bych udělal, kdyby přijeli ostatní muži. Odjel jsem na místo srazu. Chvíli jsem čekal, díval se kolem sebe, přemýšlel a nechal čas jednoduše běžet. Potom jsem se vydal na místo, které jsem pro naše setkání vybral.
Přede mnou se otevřela obrovská louka s několika balíky sena. Podél lesa vedla cesta a jeho okraj lemovaly krásné statné duby. Právě pod nimi jsem si představoval, že budeme sedět. Několik chlapů, příroda, klid a prostor, ve kterém nemusíme nic dokazovat.
Jenže sotva jsem se přiblížil k lesu, začalo na mě z trávy a listí něco vykukovat. Plechovka. PET lahev. Kus igelitu. Další plechovka. Měl jsem u sebe igelitovou tašku, tak jsem se prostě sehnul a první odpadek do ní hodil. Potom druhý, třetí a další. Šel jsem dál a sbíral. Jenže taška byla za chvíli plná a odpadků kolem mě jako by naopak přibývalo.
Teprve když jsem se opravdu zastavil a začal se dívat, došlo mi, co všechno se tam skrývá. Pod vrstvami spadaného listí z minulých let byly věci, které na první pohled skoro nebyly vidět. Najednou jsem si uvědomil, že se pohybuju kolem malé skládky vytvořené člověkem a ponechané napospas přírodě. Matrace, plastové hračky, kolečka z kočárků, pneumatiky, kusy starého oblečení, které už zahnívalo a rozpadalo se. Plasty a další věci, se kterými si příroda sama jen tak neporadí.
Taška byla plná, ale odpadků bylo pořád dost. Najednou jsem pod listím něco zahlédl. Vytáhl jsem starý, špinavý a úplně promočený pytel na brambory. Byl mokrý a odporný, ale neměl díry.
„No dobře,“ říkám si. „Tak máme další pytel.“ 😁
A pokračoval jsem. Za nějakou dobu byl plný i ten.
Rozhlédl jsem se, co dál, a na upraveném poli opodál uviděl další igelitku. Začal jsem se usmívat. V hlavě mi proběhlo: To snad není možný. Jako by mi příroda sama posílala další tašky, abych mohl pokračovat.
Došel jsem k ní. Jenže tahle prázdná nebyla. Nahlédl jsem dovnitř a leželo v ní mrtvé zvíře. Nejspíš husa, ještě s peřím. Už bylo cítit, že tam nějakou dobu leží. Hlavou mi na chvíli proběhlo: Kdo tohle udělal? A proč? Ale tu myšlenku jsem pustil. Mrtvé tělo jsem ponechal přírodě a igelitka po něm nakonec posloužila na jiný druh odpadu, který do přírody nepatřil.
Za chvíli byla plná také.
Kolem mě přitom stále zůstávaly matrace, pneumatiky a další věci, které jsem už ani neodkrýval. Díval jsem se na to nádherné místo a zároveň na to, co jsme v něm jako lidé dokázali zanechat. Bylo mi z toho těžko. Nechci si hrát na ekologa ani aktivistu a nechci ukazovat prstem na nějakého neznámého člověka a soudit ho. Spíš mi tam začaly přicházet otázky.
– Jak se vlastně k přírodě chováme my sami, když se nikdo nedívá? A co všechno po sobě odhazujeme s představou, že když to už nevidíme, přestalo to existovat?
Nakonec jsem usoudil, že nemá smysl pokračovat. Ne proto, že by bylo uklizeno. Nebylo. Ale v tu chvíli jsem udělal to, co jsem mohl. Několik plných pytlů jsem odvezl a spousta odpadu tam bohužel zůstala. Já se ale rozhodl pokračovat dál.
Na místo, kde měl proběhnout Návrat ke kmeni, zbývaly možná dvě nebo tři minuty chůze. Vstoupil jsem mezi stromy a najednou jako bych vstoupil do úplně jiného světa. Ticho. Klid. Vůně trávy, listí a jehličí. Slunce pronikající mezi větvemi a teplý vítr. Nádherná směs vůní, kterou člověk nedokáže vyrobit a zavřít do lahvičky.
A potom jsem se podíval na zem.
Igelitka. Prázdná. 😂
Tentokrát už jsem se opravdu začal smát. „Tak jo. Já už to chápu.“ 😁 Připadalo mi, jako by mi příroda skutečně dávala další a další pytle do cesty. A právě v tu chvíli mě napadla ještě jedna souvislost.
– Možná jsem sem nepřišel jen sbírat bordel, který tady zanechali lidé. Možná jsem sem přišel také odkládat něco, co už dávno nosím v sobě a co mi už neslouží.
Přišlo mi to symbolické, trochu absurdní a vlastně nádherně vtipné. Igelitku jsem si tentokrát nechal na další případ. Teď už jsem chtěl jen být.
Našel jsem si místo pod mohutným dubem, jehož větve sahaly nízko nad zem. Pod stromem byla voňavá suchá tráva skoro po kolena a mezi ní loňské listí. Zem byla prohřátá sluncem, které se občas na chvíli schovalo za mraky. Bylo teplo a vítr hrál ve větvích a listech svou vlastní muziku. Rozložil jsem maskáčovou celtu, lehl si a občas vzal do ruky svou starou zrcadlovku, abych něco vyfotil. Jinak jsem prostě byl.
A malý Karlík? Ten měl úplně jiný program. 💗 Běhal kolem, radoval se, lezl po stromech, prolézal houštím a hledal místo, kde by si mohl postavit malý bunkr. Nějakou skrýš, kam by mohl zalézt a prostě tam být.
A potom přišel na řadu drak.
Celou dobu foukal krásný teplý vítr, a tak jsme vzali draka a vyrazili na otevřenou louku. Říkal jsem si, že tam to musí létat nádherně. Jenže sotva jsme na louku přišli, vítr ustal. 😁 Draka jsme dostali do vzduchu jen na krátkou chvíli a potom nastalo téměř úplné bezvětří.
A mně to vůbec nevadilo.
Stál jsem tam s provázkem v ruce a uvědomil si, že stejně jako se uklidnil vítr kolem mě, je najednou klid i ve mně.
– Není potřeba vítr rozfoukávat. On přijde, až bude chtít. A my se můžeme kdykoliv vrátit a pustit draka znovu.
Možná jsem si právě v tu chvíli uvědomil něco i o celém Návratu ke kmeni. Nemusím nikoho přemlouvat. Nemusím nikoho otevírat. Nemusím nikoho zachraňovat. Nemusím nic tlačit do pohybu jen proto, že jsem si představoval, že se to bude hýbat.
Co má přijít, může přijít samo.
Strávili jsme tam asi tři hodiny. Čas jsme nesledovali a nechávali všechno plynout. Občas se z lesa ozval datel nebo strakapoud. Byl někde blízko, ale ukázat se nám nechtěl. Kdo ví… třeba se ukáže příště
Pak jsme sbalili věci a vydali se domů.
Když jsem první Návrat ke kmeni připravoval, představoval jsem si několik mužů sedících pod stromy. Nakonec jsem tam seděl jen já.
Tedy vlastně ne.
Byli jsme tam dva.
Já a malý kluk, kterého jsem v sobě po letech znovu našel. Kluk, se kterým jsem tentokrát nemusel nic řešit, opravovat ani pochopit. Mohli jsme si prostě hrát.
A možná právě proto dnes vůbec nemám pocit, že první Návrat ke kmeni neproběhl.
Proběhl. Jen úplně jinak, než jsem si představoval. A možná přesně tak, jak měl. 💗🍀🦋
A CO DÁL?
Tohle byl první Návrat ke kmeni. Ale nebyl poslední. Možná ses při čtení na chvíli zastavil. Možná ses v něčem poznal. A možná se v tobě jen tiše ozvalo: „Tohle bych chtěl někdy zažít.“
Druhý Návrat ke kmeni se pomalu rodí. Tentokrát už ti ale nechci vysvětlovat, proč bys měl přijít. Cestu jsi právě viděl. Teď už to není o mně. Je to o tobě a o tom, jestli tě něco uvnitř volá udělat další krok.
Pokud ano, nemusíš nad tím dělat nic složitého.
Navštiv můj facebook a napiš mi na Messenger. Třeba jen: „Karle, příště bych chtěl být u toho.“
A pak uvidíme, kam nás další Návrat ke kmeni zavede. 🌲🍀
A zde je cesta na úplný začátek… k Rozcestníku