Dneska jsem potřeboval zajít na nedalekou opuštěnou kaolinku. Budu čistit kachlová kamna a potom potřebuji utěsnit spáry kontrolních otvorů, takže plán byl naprosto jednoduchý – vzít kyblík, nabrat dostatečné množství kaolínu a hurá domů.
Takový byl plán. 😊
Řekl jsem Verče, kam jdu, a zeptal se jí, jestli půjde se mnou. Chvíli váhala, ale nakonec řekla, že ano.
Když jsme dorazili na místo, bylo tam nádherné ticho. Věděli jsme, že tam nejsme sami, protože poblíž stálo cizí auto, ale vůbec nám to nevadilo. Vzali jsme se za ruce a šli podél břehu, cestou mezi mladými břízami. U vody jsme potkali několik lidí, kteří tam jen tak odpočívali. Jeden muž ležel nahý na sluníčku a spokojeně vyvaloval půlky. 😁 Pozdravili jsme a pokračovali dál. Na tomhle místě ostatně není nahota nic neobvyklého. I my máme rádi ten pocit, kdy člověk na chvíli odloží oblečení a nechá svoje tělo prostě být na slunci, ve větru, v přírodě.
Došli jsme až na místo, kde jsem našel vhodný kaolín. Naplnil jsem kyblík a tím měl být vlastně celý dnešní výlet vyřízený.
Jenže nebyl. 😊
Verča se mě najednou zeptala, jestli půjdeme do vody. Podívám se na ni – a ona už stojí po kotníky v jezírku.
Je konec září. Na sluníčku je ještě krásně, ale jakmile člověk vstoupí do stínu, podzim už o sobě dává vědět. A voda? Ta už s létem nemá mnoho společného.
A teď si představte mě. Člověka, který miluje horkou vanu a saunu. 🤣🥶
Podívali jsme se na sebe. Svlékli jsme se, udělali pár fotek a šli do toho.
A byl to fofr. 🤣 Takhle rychle do vody opravdu běžně nelezu. Během několika okamžiků se mi zrychlil tep, dech se změnil v krátké rychlé nádechy a tělem mi projížděly snad tisíce ledových žiletek.
A já se smál.
Stál jsem tam nahý ve studené vodě s ženou, se kterou žiju tolik let, a uvědomoval si, jak strašně moc mám rád právě tyhle chvíle.
„Mám moc rád tyhle spontánní věci,“ řekl jsem jí.
A v té větě bylo najednou mnohem víc, než jsem původně zamýšlel.
Protože spontánnost byla vždycky součástí mého života. Byla i součástí Sofie. 💓🦋 Té části mě, která se nebála občas vystoupit z toho, co se má, co se očekává a co je „normální“, a prostě něco prožít. Sofie už dnes není někým, kým potřebuji být. Ale některé její dary ve mně zůstaly. A schopnost dovolit si spontánnost je jedním z nich.
Poslední dobou s Verčou prožíváme zvláštní období. Něco se mezi námi mění. Nechci mluvit za ni ani tvrdit, kam nás to zavede. Jen pozoruji.
Hodně spolu mluvíme. O vztahu. O těle. O studu. O přijetí. O sexualitě. O věcech, které jsme možná dříve neuměli vyslovit. Učíme se, že blízkost nemusí znamenat výkon. Že sexualita není jen penetrace ani to, zda tělo v určitou chvíli funguje podle našich představ. Že můžeme být vedle sebe, něco cítit, něco necítit, něco chtít, něco odmítnout – a pořád se neztratit.
A možná jsem dnes pochopil, že část téhle léčby vůbec nemusí probíhat v posteli.
Možná probíhala právě dnes.
Když jsme šli za ruku mezi břízami. Když jsme se svlékli. Když jsme se jeden před druhým nemuseli za svoje tělo schovávat. Když Verča vstoupila do vody a já chvíli nevěděl, jestli do ní vůbec vlezu. Když moje tělo dostalo úplně jiný podnět, než by si samo vybralo, a já ho tentokrát nepotřeboval kontrolovat.
Prostě jsem ho nechal prožívat.
– Nemusím mít všechno pod kontrolou, abych byl v bezpečí.
– Nemusím vědět, co bude za chvíli.
– Nemusím nic dokazovat.
Můžu vzít svoji ženu za ruku a jít s ní do vody.
Byli jsme tam jen chvíli. Potom jsme se rychle oblékli a vydali se zpátky. Obešli jsme jezírko, cestou našli několik kozáků a jednoho hřiba a šli domů.
Kyblík kaolínu jsem měl.
Jen jsem si kromě něj odnesl ještě něco, pro co jsem si vůbec nepřišel. 💓
Když jsem později nad tím dnešním výletem přemýšlel, došlo mi:
Vždyť my jsme právě zažili Návrat ke kmeni v přímém přenosu.
Bez připraveného programu. Bez kruhu. Bez rituálu. Bez toho, aby někdo někoho někam vedl.
Dva lidé. Ruku v ruce. Příroda. Nahé tělo. Studená voda. Smích. Přítomnost. Spontánnost.
A možná právě proto začínám Návratu ke kmeni rozumět zase trochu jinak.
Nemusí to být jen setkání, které pořádám pro druhé.
Možná je Návrat ke kmeni způsob, jakým chci žít.
Nechat občas plán plánem. Odložit masku. Vystoupit z hlavy. Vrátit se do těla. Dovolit druhému člověku, aby mě viděl skutečného. A dovolit totéž jemu.
Protože někdy člověk vyrazí jen pro kýbl kaolínu…
…a vrátí se o kousek blíž k sobě. 💓🦋🍀
A zde je cesta na úplný začátek… k Rozcestníku
Karel Procházka
23.09. 2026