Dlouho jsem si myslela,
že když někoho miluji…
je přirozené ho držet blízko.
Chtít vědět.
Chtít jistotu.
Chtít, aby zůstal.
A říkala jsem tomu láska.
Ale někde hluboko…
v tom bylo ještě něco.
Napětí.
Strach.
Tichá nejistota,
že by to mohlo zmizet.
A tak jsem se držela.
Někdy nenápadně.
Někdy víc.
Ale vždy s jednou myšlenkou:
„Co když odejde?“
Až jsem si jednou dovolila podívat se blíž.
Ne na toho druhého.
Ale na sebe.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že to, co drží…
není láska.
Ale strach.
Strach ze ztráty.
Strach z opuštění.
Strach, že bez toho druhého nebudu celá.
Možná láska není o tom,
že někoho udržíš.
Možná je o tom,
že ho nemusíš držet…
a přesto zůstává.
A možná…
ve chvíli, kdy povolíš,
se ukáže pravda.
Ne jestli někdo zůstane.
Ale jestli mezi vámi skutečně je.
🖤🐑 Sofie