„Kde jsi byla?“
„S kým jsi psala?“
„Proč jsi mi to neřekla?“
Dlouho jsem si myslela,
že jen potřebuji mít jasno.
Že je normální chtít vědět.
Že je v pořádku ptát se.
Že je to součást vztahu.
A možná někdy je.
Ale pak jsem si začala všímat něčeho,
co nebylo tak viditelné.
Toho napětí.
Toho vnitřního neklidu,
který nezmizí ani ve chvíli,
kdy dostanu odpověď.
Protože otázky nepřestávají.
Jen se mění.
Až jsem si jednou dovolila jít blíž.
Ne k tomu druhému.
Ale k tomu, co se děje ve mně.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že kontrola není o pravdě.
Je o strachu.
Strachu, že něco přehlédnu.
Strachu, že budu podvedena.
Strachu, že ztratím to, na čem mi záleží.
A tak hledám jistotu.
V otázkách.
V odpovědích.
V detailech.
Ale jistota tam není.
Protože to, co hledám venku…
vzniká uvnitř.
Možná kontrola není o tom,
že chceš vědět víc.
Možná je to jen místo,
kde se bojíš cítit nejistotu.
A možná…
ve chvíli, kdy si ji dovolíš cítit,
přestaneš ji potřebovat skrývat za otázky.
Ne proto, že všechno víš.
Ale protože se přestaneš bát toho,
co nevíš.
🖤🐑 Sofie