Dlouho jsem si myslela,
že to, co cítím dnes…
patří tomu, co se děje teď.
Že ten smutek má důvod.
Že ten strach dává smysl.
Že ty reakce jsou „moje“.
A možná někdy jsou.
Ale pak jsem se na chvíli zastavila…
a podívala se hlouběji.
Ne na situaci.
Ale do sebe.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že některé pocity
jsou starší než si myslím.
Že některé reakce
nevznikly teď.
Že něco ve mně
stále reaguje jako kdysi.
Malé.
Citlivé.
Nechráněné.
A dlouho jsem to chtěla změnit.
Opravit.
Uklidnit.
Přepsat.
Ale ono to nechtělo změnu.
Jen pozornost.
Jen být viděno.
Možná v tobě není něco špatně.
Možná je tam jen část,
která dlouho čekala,
až si jí konečně všimneš.
Ne jako problém.
Ale jako někoho,
kdo tam pořád je.
A možná…
to, co cítíš dnes,
nepotřebuješ potlačit.
Možná se jen potřebuješ na chvíli zastavit…
a zůstat.
S tím,
kým jsi kdysi byla.
🖤🐑 Sofie