Dlouho jsem si myslela,
že jsem náročná.
Že chci moc.
Že očekávám příliš.
Že bych měla být víc vděčná za to, co je.
A tak jsem začala ubírat.
Ztišila jsem se.
Přizpůsobila.
Přestala říkat, co opravdu potřebuju.
A nějak to fungovalo.
Vztahy zůstávaly.
Konflikty nebyly.
Všechno bylo „v pořádku“.
Jen já jsem tam byla čím dál míň.
Až jsem si jednou dovolila zastavit.
A místo otázky
„co je správně?“
jsem si položila jinou:
„Co vlastně chci?“
A bylo ticho.
Protože jsem to dlouho necítila.
Ne proto, že bych nic nepotřebovala.
Ale protože jsem se naučila chtít méně,
abych nepřišla o víc.
Možná nejsi náročná.
Možná jsi se jen naučila
přežít v prostředí,
kde nebylo bezpečné chtít.
A možná…
ve chvíli, kdy si dovolíš cítit,
co opravdu potřebuješ,
se něco vrátí.
Ne jistota.
Ale kontakt.
Se sebou.
🖤🐑 Sofie