Dlouho jsem si myslela,
že mám prostě „smůlu na lidi“.
Že pokaždé potkám někoho jiného…
a stejně to skončí stejně.
Jiná tvář.
Jiný příběh.
Jiný začátek.
Ale ten konec…
jako by byl pokaždé stejný.
Stejný pocit.
Stejné zklamání.
Stejná otázka:
„Proč se mi to děje znovu?“
A tak jsem hledala odpověď venku.
V nich.
V tom, jací jsou.
V tom, co udělali.
Až jsem si jednou dovolila podívat se jinam.
Ne na ně.
Ale na to, co se opakuje ve mně.
A uviděla jsem něco,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že to nejsou jiní lidé.
Je to stejný pocit,
který si nachází nové tváře.
Stejný strach.
Stejná potřeba.
Stejné místo ve mně,
které chce být konečně viděno.
Možná si nevybíráš špatné lidi.
Možná si vybíráš známý pocit.
I když bolí.
Protože je známý.
A možná…
ve chvíli, kdy začneš vidět ten vzorec,
přestaneš potřebovat,
aby se opakoval.
Ne proto, že by se změnili oni.
Ale protože se začneš měnit ty.
🖤🐑 Sofie