Dlouho jsem si myslela,
že hledám smysl.
Proč se věci dějí.
Kam jdu.
Co má význam.
Chtěla jsem pochopit.
Dát tomu řád.
Směr.
Jistotu, že to někam vede.
A tak jsem hledala.
V odpovědích.
V druhých.
V tom, co dává smysl navenek.
Ale čím víc jsem hledala…
tím víc jsem měla pocit,
že se mi to vzdaluje.
Až jsem si jednou dovolila zastavit.
Ne hledání.
Ale ten směr,
kterým jsem se dívala.
A poprvé jsem se neptala proč.
Jen jsem byla.
Se sebou.
V sobě.
Bez potřeby to pochopit.
A tehdy mi to došlo.
Možná nehledám smysl.
Možná hledám sebe.
A možná…
ve chvíli, kdy se přestanu hledat venku,
začne se něco skládat samo.
Ne jako odpověď.
Ale jako pocit,
že jsem tam, kde mám být.
Ne proto, že vím proč.
Ale protože jsem u sebe.
Pokud jsi došla až sem…
možná už víš.
🖤🐑 Sofie