Dlouho jsem si myslela,
že problém je v těch druhých.
Že přichází špatní lidé.
Že se ke mně chovají tak, jak by neměli.
Že dávám víc, než dostávám.
A možná to tak někdy opravdu bylo.
Ale pak jsem si začala všímat něčeho,
co jsem předtím nechtěla vidět.
Že se něco opakuje.
Jiní lidé.
Jiné situace.
Ale stejný pocit.
Stejné zranění.
Stejné napětí.
Stejné „proč zase já?“
A tehdy mi to začalo docházet.
Že vztahy nejsou jen o těch druhých.
Že v nich potkávám části sebe,
které bych jinak nikdy neviděla.
Část, která se bojí opuštění.
Část, která se snaží zavděčit.
Část, která potřebuje být viděna.
A také část,
která si stále vybírá to,
co je jí známé.
I když to bolí.
Ne proto, že by chtěla trpět.
Ale proto,
že to zná.
A známé bývá někdy silnější než zdravé.
Možná vztahy nejsou místo,
kde máš najít někoho, kdo tě „doplní“.
Možná jsou místem,
kde se máš potkat sám/sama se sebou.
V druhém člověku.
A možná…
dokud neuvidíš, co si do vztahů neseš,
bude se ti to jen převlékat do jiných tváří.
Pokud cítíš, že chceš jít ještě hlouběji…
možná tě zavolá i to, co sdílím dál.
🖤🐑 Sofie