Dlouho jsem si myslela,
že je se mnou něco špatně.
Že jsem měla udělat víc.
Že jsem měla být jiná.
Že jsem něco pokazila.
A tak jsem si to nesla.
V myšlenkách.
V rozhodnutích.
V tom, jak jsem se na sebe dívala.
Tichý pocit,
že nejsem v pořádku.
Až jsem se jednou zastavila…
a položila si otázku,
kterou jsem si nikdy předtím nepoložila.
„Je to opravdu moje?“
A něco ve mně ztichlo.
Protože ne všechno, co cítíme…
vzniklo v nás.
Něco jsme převzali.
Pohledy.
Slova.
Ticho, ve kterém jsme vyrůstali.
A naučili jsme se nést odpovědnost
i za to, co nám nikdy nepatřilo.
Možná vina není pravda.
Možná je to jen příběh,
který jsi přijal/a za svůj.
A možná…
když ho na chvíli pustíš,
zjistíš, že pod ním jsi pořád ty.
Ne rozbitý/á.
Ne špatný/á.
Ale jen… zatížený/á něčím,
co může odejít.
🖤🐑 Sofie