Když mě podobnost mezi astronomickým ciferníkem pražského orloje a některými dnešními obrazy Ploché země (Flat earth) přivedla k první otázce, další krok byl vlastně nevyhnutelný.
Nestačilo se dívat na ciferník.
Potřeboval jsem zjistit, co věděli lidé, kteří jej vytvořili.
Jak si představovali Zemi? Co pro ně znamenalo nebe? Jak rozuměli pohybu Slunce a Měsíce? A hlavně – představovali si skutečně svět tak, jak může ciferník při pohledu dnešního člověka působit?
Tady jsem se znovu vrátil k Janu Šindelovi.
Jan Šindel a astronomický svět počátku 15. století
Jan Ondřejův, zvaný Šindel, nebyl jen člověk, který pomohl vytvořit zajímavé hodiny.
Byl matematikem, astronomem, lékařem a univerzitním učencem. Patřil k významným osobnostem pražské univerzity. Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy uvádí Šindela společně s Křišťanem z Prachatic mezi předními přírodovědci 15. století, kteří se od tradičního sestavování kalendářů posouvali k vlastnímu astronomickému bádání. (MFF UK)
Astronomický ciferník pražského orloje tedy nevznikl jako nějaký naivní obrázek světa.
Za jeho konstrukcí stála tehdejší matematika a astronomie.
A když jsem začal pátrat po tom, z jakého astronomického prostředí tato věda vyrůstala, objevil se přede mnou další důležitý pojem:
astroláb.
Co vlastně dělá astroláb?
Astroláb umožňuje převést vztahy pozorované na nebi do rovinného kruhového obrazu.
To je pro moje pátrání nesmírně důležité.
Protože přesně to vidím na orloji.
Modrá část představuje denní nebe, zlatý oblouk obzor, další části červánky a noc. Po tomto systému se pohybují symboly Slunce a Měsíce. Orloj tedy převádí nebeské dění do geometrie ciferníku. (Prague City Tourism)
A tím jsem narazil na první zásadní upozornění pro svoje vlastní hledání:
Plochý obraz ještě nemusí znamenat plochý objekt.
Mapa světa je také plochá.
Plán města je plochý.
A projekce nebeské sféry na astrolábu je také plochá.
To ale samo o sobě ještě neříká, jaký fyzický tvar má to, co je na ní zobrazováno.
Bylo tedy potřeba jít ještě hlouběji.
Sacrobosco – a první překvapení
Při pátrání po astronomickém vzdělání evropského středověku jsem narazil na jméno Johannes de Sacrobosco a jeho slavné dílo De sphaera mundi – O sféře světa.
Vzniklo ve 13. století a po staletí patřilo mezi základní astronomické texty evropského vzdělávání. Library of Congress jeho význam shrnuje velmi výstižně: Sacroboscova Sphaera mundi učila generace studentů sférickému pojetí Země, přičemž celý vesmír byl zároveň chápán geocentricky – se Zemí uprostřed. (The Library of Congress)
A to bylo pro moje hledání důležité.
Protože jsem najednou musel oddělit dvě věci, které se snadno smíchají:
geocentrický svět
a
Plochou zemi (Flat earth).
Není to totéž.
Ve středověkém geocentrickém modelu mohla být Země kulová, jen nebyla považována za těleso obíhající kolem Slunce.
Kolem Země se v tradičním modelu řadily nebeské sféry:
Země → Měsíc → Merkur → Venuše → Slunce → Mars → Jupiter → Saturn → sféra stálic.
Library of Congress dokonce zpřístupňuje digitalizovaná historická vydání Sacroboscova díla, takže se nemusím spoléhat jen na dnešní převyprávění. (The Library of Congress)
Digitalizované De sphaera mundi – Library of Congress
A tady jsem mohl celé pátrání velmi snadno ukončit.
Říct:
„Dobře. Středověcí astronomové znali sférickou Zemi. Vyřešeno.“
Jenže právě tady se objevila další věc, která mi připadala ještě zajímavější.
Protože vedle tohoto obrazu existoval ještě jeden
Člověk středověké Evropy mohl znát astronomickou tradici nebeských sfér.
Ale zároveň mohl otevřít Genesis.
A tam najednou nenacházím jazyk astronomických sfér.
Nacházím úplně jiný obraz.
Na počátku jsou vody.
Potom přichází oddělení vod.
Mezi nimi vzniká raqia, tradičně překládaná jako firmament či klenba.
A dostávám zvláštní strukturu:
VODY NAHOŘE
↓
FIRMAMENT
↓
SVĚT
↓
VODY DOLE
To mě zarazilo.
Protože jsem najednou neměl před sebou jeden historický obraz světa.
Měl jsem nejméně dva.
Jeden byl astronomický a geometrický:
kulová Země → nebeské sféry → pohyb nebeských těles.
Druhý používal úplně jiný jazyk:
vody → svět → firmament (klenba)→ vody nahoře.
A oba obrazy mohly existovat ve stejné kulturní tradici.
Tady se moje otázka změnila
V tuto chvíli už mě přestávalo zajímat pouze:
„Zobrazuje pražský orloj Plochou zemi (Flat earth)?“
To byla příliš malá otázka.
Historické prameny mi ukázaly, že vzdělaná evropská astronomie znala sférický model Země dávno před vznikem orloje. To je historický fakt, který do svého hledání nemohu zahodit jen proto, že se mi nehodí do hypotézy.
Ale stejně tak jsem nemohl přehlédnout druhou tradici.
Firmament.
Horní vody.
Dolní vody.
Svět mezi nimi.
A tak vznikla mnohem zajímavější otázka:
Odkud se tento druhý obraz vlastně vzal?
Je Genesis jeho počátkem?
Nebo jej zdědila ze starších představ?
Existoval podobný obraz světa před biblickými texty?
A pokud ano, jak hluboko do minulosti dokážeme jeho stopu sledovat?
Najednou už jsem nepotřeboval cestovat šest set let zpátky k Janu Šindelovi.
Potřeboval jsem cestovat několik tisíc let.
Do Egypta.
Do Mezopotámie.
K prvotním vodám.
K bohyni Nut klenoucí se nad světem.
K babylonské mapě světa obklopeného vodou.
A teprve tam začala další část mého pátrání nabírat opravdu zvláštní směr.
🔎 Historické stopy
Historie matematiky a astronomie na Univerzitě Karlově – MFF UK
Astronomický princip pražského orloje – MFF UK
Co ukazuje astroláb pražského orloje – Prague City Tourism
Sacroboscova Sphaera mundi a sférické pojetí Země – Library of Congress
Originální digitalizované vydání Sacroboscova díla z roku 1508 – Library of Congress
Pokračovat v pátrání – 3. Nejstarší obrazy světa – Egypt, Mezopotámie a Genesis
Zpět na téma Od pražského orloje k hranicím světa