V předchozí části jsem se dostal k něčemu, co mě přimělo změnit směr pátrání.
Zjistil jsem, že vzdělaný člověk středověké Evropy mohl znát astronomickou představu kulové Země obklopené nebeskými sférami. Sacroboscovo De sphaera mundi je toho jasným historickým dokladem.
Jenže vedle tohoto astronomického obrazu existoval ještě jiný jazyk.
Vody nahoře. Firmament. Svět. Vody dole.
A tak mě začala zajímat otázka:
Je Genesis počátkem tohoto obrazu světa, nebo je sama pokračováním něčeho mnohem staršího?
Tentokrát jsem už nemusel cestovat šest set let zpět k Janu Šindelovi.
Musel jsem se vydat několik tisíc let do minulosti.
A první zastávkou byl Egypt.
Egypt – svět vystupující z prvotních vod
Ve staroegyptských představách se opakovaně setkávám s motivem prvotních vod.
Egypťané je označovali jako Nun. Nešlo jednoduše o moře v dnešním geografickém smyslu, ale o prvotní, neuspořádané vody, z nichž při stvoření vystupuje uspořádaný svět. Odborné zdroje zároveň popisují Nun jako vody chaosu, které nadále existovaly na okrajích známého světa. (UCL Discovery)
A potom přichází obraz, který je vizuálně ještě zajímavější.
Geb představuje Zemi.
Nut představuje nebe.
Mezi nimi se nachází Shu, spojovaný se vzduchem a prostorem, který Zemi a nebe odděluje. Nut je v egyptském umění často zobrazována jako obrovská ženská postava klenoucí se svým tělem nad Zemí. (UCL Discovery)
Když se na takový obraz podívám bez moderního astronomického slovníku, jeho základní geometrie je velmi jednoduchá:
NEBE
↓
PROSTOR
↓
ZEMĚ
A za tím vším jsou prvotní vody.
To už mi začalo připomínat strukturu, kterou hledám.
Neznamená to samozřejmě, že Egypťané vytvořili dnešní model Ploché země (Flat earth). To by byl obrovský skok přes tisíce let historie.
Znamená to něco mnohem střízlivějšího – a pro moje pátrání možná zajímavějšího:
motiv světa odděleného od prvotních vod a nebe klenoucího se nad Zemí je mnohem starší než Genesis.
Kniha Nut – když se klenba začne pohybovat
Potom jsem narazil na Knihu Nut – Book of Nut.
Tady už nejde pouze o mytologický obraz bohyně nebe.
Text se zabývá také pohybem Slunce a hvězd, jejich východy, západy a uspořádáním nebeského prostoru.
A právě zde se mi začaly spojovat dvě věci, které jsem původně vnímal odděleně:
klenba nad světem
a
pohyb nebeských těles po této nebeské oblasti.
Najednou už nešlo pouze o otázku:
Jak vypadal svět?
Ale také:
Jak se v tomto světě pohybovalo Slunce?
To bude později důležité.
Protože podobnou otázku jsem si položil už při pohledu na pražský orloj.
Texty rakví – kosmos se začíná zapisovat
Další stopa mě zavedla přibližně do počátku druhého tisíciletí před naším letopočtem.
K Textům rakví – Coffin Texts.
Tentokrát už nejde o moderní rekonstrukce. Dochovaly se skutečné rakve a jejich texty.
Například rakev Khetyho ze Střední říše, datovaná přibližně do let 1919–1800 př. n. l., má části pokryté náboženskými texty a na jejím dně se nacházejí dvě oblasti obklopené modrými pásy představujícími vodu. Originál dnes uchovává Metropolitan Museum of Art. (The Metropolitan Museum of Art)
Ještě dál vede Kniha dvou cest, která patří do prostředí Textů rakví.
Tady už se setkáváme s něčím, co připomíná mapování kosmického prostoru – cestami, oblastmi, překážkami a vodními či ohnivými úseky.
A tady jsem si musel dát pozor.
Hledal jsem obraz:
Země + klenba + vody nahoře + vody dole + Slunce + Měsíc.
Bylo by velmi lákavé všechny egyptské motivy poskládat do jednoho diagramu a říct:
„Tady to máme.“
Jenže takový jediný staroegyptský obraz jsem zatím nenašel.
Máme jednotlivé části.
A to není totéž.
Právě tohle rozlišování chci během celého pátrání zachovat.
Mezopotámie – a tady přichází něco opravdu zvláštního
Potom jsem opustil Egypt.
A v Mezopotámii jsem narazil na artefakt, který je pro moje pátrání mimořádný.
Babylonskou mapu světa – Imago Mundi.
Ne moderní překreslení.
Ne internetovou interpretaci.
Skutečnou hliněnou tabulku.
Dnes je uložena v British Museum pod číslem BM 92687.
Na rozdíl od mnoha našich předchozích stop tady máme skutečný obraz světa vytvořený ve starověku.
A jeho základní geometrie je fascinující.
Známý svět je zobrazen kruhově.
Babylon se nachází uvnitř.
A celý tento svět obklopuje dvojitý kruh označující vodní oblast, kterou text označuje jako „Bitter River“ – Hořkou řeku.
Za ní jsou vyznačeny další vzdálené oblasti. British Museum tento artefakt popisuje přímo jako babylonskou mapu světa, na níž je svět obklopen vodou. (The Metropolitan Museum of Art)
Tady jsem se na chvíli zastavil.
Protože tentokrát už jsem neměl pouze text.
Měl jsem před sebou mapu.
A její jednoduché schéma by šlo zapsat:
VNITŘNÍ SVĚT
↓
HRANICE
↓
OKOLNÍ VODA
↓
OBLASTI ZA NÍ
To samozřejmě stále není dnešní Plochá země (Flat earth).
Není zde antarktická ledová stěna.
Není zde moderní mapa kontinentů.
Není zde kupole v podobě, jakou známe z dnešních internetových ilustrací.
Ale jeden motiv už mám doložený skutečným starověkým artefaktem:
Svět lze zobrazit jako kruhovou oblast obklopenou vodou.
A potom jsem se vrátil ke Genesis.
Genesis – postavy mizí, struktura zůstává
První kapitola Genesis začíná vodami.
Potom přichází druhý den stvoření.
Bůh vytváří raqia a odděluje:
vody pod ní
od
vod nad ní.
Raqia bývá tradičně překládána jako firmament, klenba či prostor oddělující vody.
A tím dostávám strukturu:
VODY NAHOŘE
↓
RAQIA – FIRMAMENT
↓
SVĚT
↓
VODY DOLE
A právě tady se moje cesta začala stávat opravdu zajímavou.
Protože když položím Genesis vedle starších blízkovýchodních představ, už se nemohu ptát pouze:
„Co říká Bible?“
Musím se ptát:
V jakém světě tento text vznikal a jaké kosmologické představy už v tomto prostoru existovaly?
Tři různé tradice – a přesto se některé motivy vracejí
Teď jsem měl před sebou tři velké historické zastávky.
EGYPT
Prvotní vody Nun.
Země Geb.
Nebe Nut klenoucí se nad světem.
Slunce pohybující se kosmickým prostorem.
MEZOPOTÁMIE
Kruhově zobrazený známý svět.
Voda kolem něj.
Oblasti za jeho známou hranicí.
GENESIS
Prvotní vody.
Oddělení vod.
Firmament.
Vody nahoře a vody dole.
Nejsou to stejné kosmologie.
Nemohu jednoduše vzít Nut, babylonskou mapu a Genesis, položit je přes sebe a prohlásit:
„Všichni popisovali totéž.“
To by nebylo bádání.
Ale stejně tak nemohu přehlédnout, že se některé motivy opakují.
VODA.
OHRANIČENÝ USPOŘÁDANÝ SVĚT.
NEBE NAD NÍM.
ODDĚLENÍ JEDNOTLIVÝCH KOSMICKÝCH OBLASTÍ.
A právě tady se moje původní otázka znovu změnila.
Už jsem nehledal pouze podobnost s obrazem Ploché země (Flat earth).
Začal jsem hledat genealogii samotného obrazu světa.
Kde se jednotlivé motivy poprvé objevují?
Které spolu historicky souvisejí?
Které vznikly nezávisle?
A které jsme možná spojili dohromady až mnohem později?
Protože pořád mi něco zásadního chybělo.
Měl jsem vodu.
Měl jsem klenbu.
Měl jsem svět obklopený vodou.
Měl jsem Slunce a nebeský prostor.
Ale ještě jsem neměl to, co je na mnoha dnešních obrazech Ploché země (Flat earth) tak nápadné:
hranici světa.
A už vůbec ne ledovou hranici.
Právě hledání hranice mě mělo zavést k textům, které jsou ještě podivuhodnější.
Ke koncům Země.
K místům východu a západu Slunce.
K nebeským branám.
K chladu.
Ke sněhu.
A nakonec i k ledu.
Tam začíná další stopa.
🔎 Historické stopy a originální artefakty
Rakev Khetyho – skutečný artefakt s Texty rakví a vodními pásy, The Met (The Metropolitan Museum of Art)
Vnější rakev Hapiankhtifi – Texty rakví, The Met (The Metropolitan Museum of Art)
Rakev Khnumnakhta, přibližně 1850–1750 př. n. l. – The Met (The Metropolitan Museum of Art)
Babylonská Imago Mundi – BM 92687, British Museum
Pokračovat v pátrání 4. – Konce Země – Enoch, Baruch a Kosmas
Zpět na téma Od pražského orloje k hranicím světa