Dlouho jsem se snažil změnit sebe.
Být takový, jakého mě chtěli.
Méně citlivý.
Méně zvláštní.
Méně svůj.
Jenže ať jsem se snažil sebevíc, něco uvnitř pořád šeptalo:
Tady nejsi doma.
Začal jsem si poprvé všímat ohrady.
Do té doby jsem ji považoval za samozřejmost. Za bezpečí. Za svět, který prostě takový je.
Najednou jsem ale uviděl něco jiného.
Stejný plot, který mě chránil, mě zároveň držel uvnitř.
A přišla otázka, kterou už nešlo vrátit zpátky:
Co když se mnou není nic špatně?
Co když se celý život nesnažím opravit něco pokaženého?
Co když jsem se jen příliš dlouho snažil vejít někam, kam se vejít nemám?
Poprvé jsem se podíval za ohradu.
Nevěděl jsem, co tam je.
Nevěděl jsem, kam bych šel.
A ještě jsem neměl odvahu odejít.
Ale jedno už jsem věděl.
Tady už nechci zůstat.
Ohrada byla pořád stejná.
Jen já už jsem ji viděl jinak.
Přejít ke třetí kapitole: 3. Odchod