Co znamená setkat se se svým vnitřním dítětem?
Když se řekne vnitřní dítě, možná si představíš sebe jako malého kluka nebo malou holku.
Vzpomínku.
Fotografii.
Nějakou scénu z dětství.
Jenže práce s vnitřním dítětem není jen návratem do minulosti.
Možná totiž vůbec nehledáme dítě, kterým jsme kdysi byli.
Možná hledáme to, co z něj v nás zůstalo.
Dítě se teprve učí, jak svět funguje.
Učí se, jestli je bezpečné plakat.
Jestli může něco potřebovat.
Jestli smí říct ne.
Jestli může udělat chybu.
Jestli bude přijato, i když zlobí, nesouhlasí nebo není takové, jaké ho chtějí mít ostatní.
A především se učí něco velmi důležitého:
Jaké musím být, abych byl v bezpečí a nepřišel o blízkost?
Dítě si na tuto otázku neodpovídá slovy.
Odpovídá tím, jak se začne přizpůsobovat.
Některé odpovědi si můžeme odnést až do dospělosti
Možná ses naučil být hodný.
Možná silný.
Možná nenápadný.
Možná jsi rychle poznal náladu dospělých a podle ní ses zařídil.
Možná ses naučil neobtěžovat svými potřebami.
Možná ses snažil všechno zvládnout sám.
Možná sis osvojil humor, výkon, poslušnost, vzdor nebo útěk.
Ne proto, že s tebou bylo něco špatně.
Ale protože dítě hledá způsob, jak se ve svém světě orientovat.
A některé z těchto způsobů mohly být tehdy velmi užitečné.
Jenže dítě vyrostlo.
A strategie někdy zůstala.
A potom přijde dospělý život
Partner se několik hodin neozve.
A uvnitř nevznikne jen obyčejné:
„Asi má práci.“
Objeví se neklid.
Co když už mě nechce?
Někdo tě kritizuje.
A nejde jen o jednu připomínku.
Najednou máš pocit:
Nejsem dost dobrý.
Chceš říct ne.
Ale něco uvnitř se stáhne.
Co když se na mě naštve?
Potřebuješ odpočívat.
Přesto pokračuješ.
Ještě nemám hotovo.
Někdo se od tebe vzdálí a tvoje tělo reaguje, jako by se dělo něco mnohem většího.
Právě tady můžeme začít hledat vnitřní dítě.
Ne někde hluboko v minulosti.
Ale v dnešní reakci.
Zrcadlo
Zkus se na chvíli nezabývat tím, jaké bylo tvoje dětství.
Podívej se na svůj dnešní život.
Co se ve mně děje, když mě někdo odmítne?
Co cítím, když udělám chybu?
Jak reaguji na kritiku?
Dokážu požádat o pomoc?
Dokážu říct ne, aniž bych cítil vinu?
Smím být slabý?
Smím něco nevědět?
Smím odpočívat, i když není všechno hotové?
Dokážu přijmout péči?
Co se ve mně děje, když někdo odejde?
Potřebuji ujištění, že jsem stále milován?
A co dělám ve chvíli, kdy mám strach, že o blízkost přijdu?
Možná právě některá z těchto míst ukazují cestu.
Vnitřní dítě nemusí mít tvář
Někteří lidé při zavření očí skutečně uvidí malé dítě.
Jiní neuvidí vůbec nic.
A obojí je v pořádku.
Vnitřní dítě může přijít jako obraz.
Ale také jako pocit.
Stažení v hrudi.
Tlak v břiše.
Slzy, kterým nerozumíš.
Vztek.
Touha utéct.
Potřeba schovat se.
Nebo věta, která se v hlavě objeví téměř automaticky:
„Zase jsem to pokazil.“
„Nesmím ho zklamat.“
„Musím to zvládnout.“
„Nikdo mi nepomůže.“
„Nechci zůstat sám.“
Možná právě tehdy nemluví jen dnešní dospělý člověk.
Možná se ozývá stará zkušenost.
Nehledáme viníka
Při pohledu do dětství může být lákavé začít rozdělovat lidi na ty, kteří něco udělali správně, a ty, kteří něco pokazili.
Jenže cílem této cesty není vytvořit obžalobu rodičů.
Rodiče měli vlastní příběhy.
Vlastní zranění.
Vlastní hranice.
A často předávali dál to, co sami dostali.
Pochopit vlastní dětství proto neznamená někoho odsoudit.
Znamená to začít rozlišovat:
Co se tehdy dělo?
Co jsem potřeboval?
Co jsem si z toho odnesl?
A hlavně:
Potřebuji podle toho žít ještě dnes?
Malé zastavení
Možná si můžeš vybavit jednu situaci z poslední doby, ve které byla tvoje reakce překvapivě silná.
Nemusíš ji analyzovat.
Jen si ji na chvíli připomeň.
Co se stalo?
Co jsi cítil?
Čeho ses v tu chvíli bál?
A potom zkus jednu trochu neobvyklou otázku:
Kolik let se v té chvíli cítím?
Ne kolik ti skutečně je.
Ale kolik let má ten pocit.
Možná nepřijde vůbec nic.
Možná přijde číslo.
Obraz.
Vzpomínka.
Tělesný pocit.
Nebo jen ticho.
Nic z toho nemusíš vyrábět.
Jen pozoruj.
Možná nehledáme dítě.
Možná hledáme chvíle, kdy jsme ho opustili spolu s ostatními.
Kdy jsme jeho strach označili za slabost.
Jeho potřeby za obtěžování.
Jeho pláč za přecitlivělost.
Jeho hněv za něco nepřijatelného.
Jeho touhu po blízkosti za závislost.
A možná práce s vnitřním dítětem začíná mnohem jednodušeji, než se zdá.
Ne tím, že minulost opravíme.
Ale tím, že když se stará bolest objeví dnes,
už od sebe neodejdeme.
Další krok
2. Jak vzniká zranění vnitřního dítěte
Některá zranění vznikají tím, co se stalo.
Jiná tím, co jsme potřebovali, ale nikdy to nepřišlo.