Myslel jsem si, že když odejdu z ohrady, budu svobodný.
Jenže venku na mě někdo čekal.
Strach.
Nebyl nový.
Znal jsem ho celý život.
Strach, že něco nezvládnu.
Že udělám chybu.
Že mě někdo odmítne.
Že zůstanu sám.
Že nebudu dost dobrý.
Že když budu opravdu sám sebou, přijdu o bezpečí, přijetí nebo lásku.
Celý život jsem před ním utíkal.
Někdy jsem se schoval mezi ostatní.
Někdy jsem se přizpůsobil.
Někdy jsem dělal přesně to, co se ode mě čekalo.
Jen abych ho nemusel potkat.
Ale teď už nebylo kam utéct.
Stál přede mnou.
A já před ním.
Bojím se tě.
Poprvé jsem se ale neotočil zpátky.
Nezačal jsem s ním bojovat.
Nesnažil jsem se ho porazit.
Jen jsem zůstal stát.
A začal se dívat.
Co když mě nechceš zničit?
Co když mi jen ukazuješ všechna místa, kde jsem se ještě nenaučil stát sám za sebou?
Co když nejsi můj nepřítel?
A tehdy se něco změnilo.
Ne ve vlkovi.
Ve mně.
Strach nezmizel.
Ale já už před ním neutíkal.
Přejít k páté kapitole: 5. Spojenectví