Možná to slovo slyšíš poprvé. Možná jsi ho už někde zahlédl na staré mapě, ve videu nebo v článku a vůbec ses u něj nezastavil. A možná patříš mezi ty, kteří už nějakou dobu prohlížejí staré fotografie měst, mapy a monumentální stavby a říkají si, že na tom celém něco nesedí.
Tartarie.
Na starých mapách skutečně najdeme názvy Tartaria, Tartary nebo Great Tartary, kterými byla označována rozsáhlá území Asie. Kolem tohoto názvu ale postupně vzniklo ještě jiné vyprávění. Podle něj nešlo pouze o zeměpisné označení, ale o pozůstatek mnohem většího světa, který měl znát technologie, způsob stavění nebo práci s energií a hmotou, o nichž dnes už nic nevíme. Někteří mluví o ztracené civilizaci, jiní o přepsané historii, další nad tím mávnou rukou a označí celý příběh za nesmysl.
Já nevím, kde je pravda. A tentokrát ji ani nechci hledat tím způsobem, že postavím jednu teorii proti druhé. Mnohem víc mě zajímá něco jiného. Co se stane, když na chvíli odložíme všechno, co jsme se naučili, a začneme se skutečně dívat?
Představ si, že přijedeš do Prahy a vůbec nic o ní nevíš. Neznáš letopočty, jména stavitelů ani architektonické slohy. Nikdo ti nevysvětlil, na co se díváš. Stojíš na Staroměstském náměstí, před tebou je radnice s orlojem a ty místo ciferníku zvedneš oči k celé stavbě. Vidíš kámen, oblouky, římsy, sochy, drobné ornamenty a detaily vysoko nad zemí. Potom jdeš dál přes město, vystoupáš k Pražskému hradu a před tebou se objeví chrám svatého Víta.
Teď zapomeň, že je to slavná katedrála. Prostě se před ni postav.
Zakloň hlavu a podívej se nahoru. Na chvíli si opravdu představ tu masu kamene, množství jednotlivých prvků, věže, sochy, chrliče, reliéfy a kamenné ornamenty. Některé jsou tak vysoko, že jejich skutečnou krásu člověk stojící dole téměř nevidí. A přesto je tam někdo vytvořil. Někdo musel vzít kus kamene do rukou a začít z něj odebírat hmotu, dokud nezůstal přesně ten tvar, který dnes vidíme.
A tady se ve mně ozývá úplně obyčejná otázka: Proč?
Nejen jak to dokázali. Proč do toho vložili tolik času, práce a lidského života? Dnes bychom něco podobného dokázali vytvořit také. Máme jeřáby, diamantové nástroje, počítačové modelování, CNC stroje a obrovský výkon. Jenže zkus si představit cenu a čas, kdybychom dnes chtěli postavit celé město s podobnou mírou ručně zpracovaného detailu. Najednou už nejde jen o otázku technologie. Začneš přemýšlet nad tím, jakou hodnotu taková práce pro tehdejšího člověka vůbec měla.
A teď opusť Prahu. Představ si pyramidu. Obrovské bloky kamene nad sebou, jeden za druhým, vrstvu za vrstvou. Potom se přenes do Indie a postav se před chrám vytesaný do skalního masivu. Nedívej se na fotografii hotového chrámu. Vrať se v představě na úplný začátek. Před tebou není chrám. Není tam sloup, socha ani ornament. Je tam jen skála.
Vezmi do ruky nástroj.
A začni.
První úder. Kousek kamene odpadne. Druhý. Třetí. Pokračuj chvíli v představě a potom odstup a podívej se na celý chrám, který má jednou z té skály vzniknout. Na všechny místnosti, sloupy, sochy a tisíce detailů.
Právě tady mi přestává stačit otázka: Jaký měli nástroj?
Protože možná pořád uvažujeme stejně jako dnešní člověk. Kámen je pro nás materiál. Něco, co změříme, zvážíme, rozřežeme, odvrtáme nebo rozbijeme. Když je příliš tvrdý, potřebujeme tvrdší nástroj. Když je příliš těžký, potřebujeme silnější stroj.
Ale co když tehdejší člověk ke kameni přistupoval úplně jinak?
Tahle otázka se mě dotýká osobně, protože jsem si až mnohem později uvědomil něco, co dělám vlastně celý život. Když přijdu ke starému kameni, zdi, stromu nebo předmětu, mám potřebu se ho dotknout. Nestačí mi ho vidět. Položím na něj ruku. Nikdy jsem za tím nehledal nic zvláštního. Prostě se rád dotýkám starých věcí.
Jenže co když tím vlastně naslouchám?
A najednou se otázka starých staveb úplně otočí. Co když bychom se neměli ptát pouze na to, jakými nástroji kámen opracovávali, ale také na to, jaký vztah ke kameni měli? Znali jeho strukturu? Cítili, kde vede jeho žíla? Poslouchali zvuk, který vydává? Dokázali podle doteku poznat něco, co dnes zjišťujeme přístrojem? A dovolím si jít ještě dál: mohli s kamenem svým způsobem komunikovat?
Nevím.
Ale právě tohle „nevím“ mě začíná zajímat mnohem víc než hotová odpověď.
Protože možná celý příběh o Tartarii vůbec není jen o nějaké ztracené civilizaci. Možná nás pouze přivádí k mnohem nepříjemnější otázce: Co když jsme cestou neztratili jen nějakou technologii, ale především určitý způsob vnímání světa?
A potom už se nemusím ptát jen, co věděli oni.
Mohu položit ruku na starý kámen a zeptat se:
Co jsem zapomněl já?
Kapitola první: Co když jsme je špatně pojmenovali?
Součástí sekce Příspěvky
Návrat k Rozcestníku