Pod duby
Výprava do hlubin vlastní představivosti
Ještě před chvílí jsem stál v kokpitu neznámého vesmírného plavidla. Přede mnou byla šedivá postava, se kterou jsem komunikoval beze slov. Obrazy ohně, zkázy a války postupně mizely a zůstával po nich zvláštní pocit uvolnění. Věta „Pravda vyjde najevo“ ve mně stále doznívala, ale neměl jsem potřebu hledat další odpovědi. Nechal jsem obraz volně plynout. Kokpit se vzdaloval, šedivá postava zmizela a přede mnou se začala objevovat krajina. Okraj lesa, stromy a pod nimi dvě postavy. Muž a malý chlapec. Jak se obraz přibližoval, začínal jsem je poznávat. Byl jsem to já a vedle mě seděl malý Karlík.
Seděli jsme pod duby. A právě v tu chvíli jsem si uvědomil zvláštní souvislost. Celou dobu jsem měl v kapse starý kovový klíč, který jsem našel v útrobách potopeného vraku. Jeho držadlo zdobily dubové listy a žaludy. Tehdy jsem nechápal, proč právě dub. Klíč jsem si schoval a pokračoval ve výpravě. A teď jsem seděl pod stromy, jejichž listy a plody byly vyobrazené na jeho držadle. Nevím, jestli to něco znamenalo. Vlastně jsem nad tím ani nechtěl přemýšlet. Zajímalo mě něco úplně jiného. Jaké to je sedět vedle malého Karlíka.
„Když sedíš s Karlíkem pod duby, co se mezi vámi spontánně odehrává?“
Rozhovor beze slov. Skutečné přátelství. Tak bych popsal to, co jsem v tu chvíli prožíval. Nemuseli jsme spolu mluvit, nic si vysvětlovat ani se na něco ptát. Prostě jsme tam seděli a rozuměli si. Nebyl mezi námi žádný odstup. Jen přirozená blízkost, kterou jsem nepotřeboval nijak vytvářet.
„Když sedíš vedle Karlíka a vnímáš to skutečné přátelství, co spontánně cítíš ve svém těle?“
Uvolnění. Jediné slovo, které přesně vystihovalo můj prožitek. Seděl jsem pod duby, vedle malého Karlíka, a nic dalšího jsem nepotřeboval. Nemusel jsem hledat žádné odpovědi, nic napravovat ani se snažit někam dojít. Bylo mi dobře právě tam, kde jsem byl.
„Když se v tom uvolnění rozhlédneš kolem sebe, co jako první spontánně upoutá tvoji pozornost?“
Houpačka. Obyčejná dětská houpačka zavěšená na mohutné větvi dubu. Dvě lana přivázaná k větvi a mezi nimi jednoduché prkénko na sezení. Nic víc. Karlík už lezl na houpačku a já jsem vstal, abych ho šel houpat. Nepotřebovali jsme se domlouvat. On si šel sednout a já jsem přirozeně zamířil za ním. Byla v tom lehkost a samozřejmost, jako bychom něco podobného dělali odjakživa.
„Když Karlíka poprvé rozhoupeš, co spontánně přichází? Co vidíš, slyšíš nebo prožíváš?“
A právě v tom okamžiku se obraz nečekaně proměnil. Už jsem nestál za houpačkou jako dospělý muž. Najednou jsem seděl na prkénku já sám. Byl jsem malý Karlík a za mnou stál můj táta, který mě přišel zhoupnout. Nepotřeboval jsem si tu scénu představovat ani ji nějak vytvářet. Prostě se objevila. A okamžitě jsem poznal něco důvěrně známého. Tohle nebyla jen nějaká neznámá situace z mé představivosti. Byly to okamžiky, které mi táta skutečně dával, když jsem byl malý. Chvíle, kdy se mi věnoval, kdy mě houpal a kdy jsme spolu byli. Najednou jsem se znovu ocitl v dětském světě, ve kterém byl táta se mnou.
„Když jsi na houpačce jako malý Karlík a táta tě houpe, co v tu chvíli skutečně prožíváš?“
Obrovskou lásku. Pocit štěstí. A začaly mi téct slzy. Nebyla v tom žádná složitá myšlenka. Jen jsem seděl na houpačce jako malý kluk a prožíval lásku ke svému tátovi. Cítil jsem štěstí z toho, že tam se mnou je. Vzpomínky na podobné chvíle z mého skutečného dětství se propojily s obrazem, který se přede mnou právě odehrával. Slzy mi tekly i ve skutečnosti, zatímco jsem dál sledoval, co se v mé představivosti děje.
„Když na houpačce prožíváš tu obrovskou lásku a štěstí, co se spontánně odehrává dál?“
Malý Karlík seskočil z houpačky, podal tátovi ruku a společně začali odcházet směrem k západu slunce. Žádný rozhovor, žádné vysvětlování. Jen malý chlapec, jeho táta a jejich společné kroky. Díval jsem se na ně a nechával obraz pokračovat, aniž bych věděl, kam povede.
„Když malý Karlík drží tátu za ruku a společně kráčejí k západu slunce, odkud se na ně právě díváš? Jsi stále tím malým chlapcem, nebo je teď pozoruješ odjinud?“
Pozoroval jsem je zpod stromu, od houpačky. Už jsem nebyl tím malým chlapcem, který držel tátu za ruku. Byl jsem dospělý muž stojící pod dubem a díval jsem se, jak spolu odcházejí. A právě v tom okamžiku se mi vybavil jeden skutečný den z mého života. Den, kdy jsem svého tátu viděl naposledy.
Bylo to v roce 1999, krátce před mojí maturitou. Táta mi tehdy řekl: „Sbohem.“ Nevzal jsem to vážně. Nevěřil jsem, že by to mohlo být skutečné rozloučení. Následující den spáchal sebevraždu. A já jsem si jeho poslední slovo nesl v sobě dlouhá léta. Teď se mi ten okamžik vrátil, zatímco jsem pod dubem sledoval malého Karlíka, jak odchází s tátou za ruku. Přede mnou se odehrával obraz vytvořený mou představivostí, ale dotýkal se něčeho, co bylo skutečnou součástí mého života. Vzpomínek na chvíle, kdy jsem s tátou prožíval lásku a štěstí, i vzpomínky na den, kdy jsem o něj přišel. Slzy mi stále tekly.
„Když stojíš u houpačky a díváš se, jak malý Karlík odchází s tátou, co cítíš ty — ten dospělý muž, který zůstal pod stromem?“
Odpuštění.
To bylo jediné slovo, které ke mně přišlo. Nepřemýšlel jsem nad tím, komu přesně patří. Jestli tátovi, sobě, nebo oběma. V tu chvíli jsem nepotřeboval nic vysvětlovat. Stál jsem pod dubem, vedle obyčejné dětské houpačky, a díval se na malého Karlíka, který držel svého tátu za ruku. Oba společně odcházeli směrem k zapadajícímu slunci.
A já jsem plakal.
Celá tahle výprava mě zavedla na místa, která jsem si předem nedokázal představit. Prošel jsem temnotou oceánu, setkal se se žralokem, objevil potopený vrak a zvláštní klíč, dotkl se kamenného draka a ocitl se uprostřed obrazů zkázy. Potom přišel vesmírný kokpit a další nečekané setkání. Ale nakonec jsem se ocitl pod obyčejným dubem, vedle houpačky, kterou tvořila dvě lana a prkénko.
A právě tam se moje výprava pro tentokrát zastavila. Ne u další záhady. Ne u odpovědi na otázku, co všechno může ležet pod oceány. Ale u malého kluka, jeho táty a jediného slova, které ve mně zůstalo.
Odpuštění.
Chci pouze komiks – připravuje se
Součástí sekce Příspěvky – Co všechno může být pod oceány…
Návrat k Rozcestníku
Pokud se tě moje tvorba dotýká, přináší ti radost, nové pohledy nebo tě na chvíli zavede do vlastního světa, můžeš ji podpořit dobrovolným příspěvkem. 💓
Každá podpora mi pomáhá věnovat se tomu, co tvořím srdcem, a pokračovat v dalších příbězích a výpravách.
A pokud podpořit nemůžeš nebo nechceš, vůbec nic se nemění. Jsem rád, že jsi tady. 🍀