Co všechno může ležet pod oceány, aniž bychom o tom vůbec věděli?

Co všechno může ležet pod oceány, aniž bychom o tom vůbec věděli? Ta otázka mě napadla vlastně úplně obyčejně. Žádný zvláštní obraz, žádné vnuknutí, žádná mapa s křížkem uprostřed moře. Jen jedna věta, která se objevila v hlavě a odmítala odejít.

Zpočátku na ní nebylo nic zvláštního. Když si člověk představí, co se nachází pod hladinou oceánu, jeho mysl si poradí docela snadno. Voda, ryby, korály, rostliny, skály, písek. Někde možná vrak lodi, který už dávno přestal patřit lidem a stal se součástí podmořského světa. Když se ponoříme hlouběji, začne ubývat světla, barvy se pomalu vytrácejí a známý svět dostává jinou podobu. Ještě hlouběji přijde chlad, tlak a tma.

Tohle všechno si dokážu představit. Vlastně k tomu ani nepotřebuji příliš fantazie. Viděl jsem fotografie, filmy a dokumenty. Moje hlava má dost materiálu na to, aby si poskládala vlastní obraz oceánu. Jenže právě tady se ta původně obyčejná otázka začala měnit.

Co je dál?

Ne co tam má být. Ne co jsem někde viděl nebo o čem jsem četl. Co je v prostoru, do kterého už moje vlastní představivost nedosáhne bez toho, aby začala prázdná místa něčím vyplňovat?

Najednou mi došlo, jak snadné by bylo celou výpravu pokazit ještě předtím, než vůbec začne. Stačilo by otevřít internet, napsat několik známých slov a během pár minut bych měl hlavu plnou Atlantidy, Bermudského trojúhelníku, potopených měst, podmořských staveb, zvláštních světel a desítek teorií o tom, co všechno by se mohlo ukrývat tam dole. Bylo by to lákavé. Jenže potom bych při první vizualizaci možná nehleděl do neznáma. Hledal bych to, co už mi někdo předtím ukázal.

Takže tentokrát nechci začít hledáním odpovědí. Chci začít nevěděním.

Je na tom něco zvláštně dobrodružného. V době, kdy si během několika vteřin dokážeme vyhledat téměř cokoli, se dobrovolně rozhodnout, že mapu zatím necháme složenou. Nepřečteme si, co máme očekávat. Neoznačíme si cíl. Jen se vydáme směrem, o kterém zatím víme jediné — vede pod hladinu.

Ani příběh, který z téhle cesty vznikne, ještě neznám. Není napsaný někde v šuplíku a já ho teď nebudu po kapitolách odkrývat. Bude vznikat postupně, podobně jako vznikaly předchozí výpravy Od Pražského orloje k hranicím světa a Co je vlastně Tartarie? Objeví se obraz, pocit, možná věta nebo zvláštní tělesná reakce. Z ní vznikne další otázka a teprve ta ukáže, kam udělat další krok.

Nemusím přitom rozhodovat, odkud jednotlivé obrazy přicházejí. Jestli jsou dílem fantazie, symbolem, intuicí, vzpomínkou nebo něčím, co zatím neumím pojmenovat. Kdybych se je snažil okamžitě zařadit, možná bych je začal upravovat tak, aby dávaly smysl. A právě tomu se chci vyhnout. Chci je zachytit takové, jaké přijdou. Co jsem viděl. Co jsem cítil v těle. Jaká věta zazněla. Co jsem v té chvíli udělal. Nic nepřidávat jen proto, aby byl příběh zajímavější.

Teprve potom se můžeme podívat, jestli jednotlivé stopy začnou tvořit něco většího. Možná se rozpadnou a nikam nepovedou. I to se může stát. Možná ale jeden zdánlivě bezvýznamný obraz otevře druhý, ten přinese další otázku a po několika krocích zjistíme, že jsme se dostali někam, kam bychom se na začátku sami nikdy nevydali.

Právě tahle možnost mě přitahuje nejvíc.

Představuji si oceán jako obrovskou prázdnou mapu. Na jejím horním okraji je ještě svět, který znám. Slunce se odráží od hladiny, vítr žene vlny a někde v dálce se ztrácí horizont. Pod tím vším ale pokračuje prostor směrem dolů. Nejprve je stále dost světla, potom ho ubývá a nakonec zmizí úplně. Člověk může být několik kilometrů nad tím místem, dívat se na nádherně modrou hladinu a vůbec netušit, co se právě nachází hluboko pod ním.

A přesně tam začíná moje zvědavost.

Ne proto, že bych byl přesvědčený, že na dně musí stát ztracené město nebo něco, co převrátí dějiny vzhůru nohama. To by byla odpověď ještě před začátkem otázky. Přitahuje mě samotné nevědění. Ten zvláštní okamžik, kdy stojíš před zavřenými dveřmi a ještě netušíš, jestli za nimi najdeš další místnost, schodiště do sklepa, nebo obyčejnou zeď.

Možná právě proto má tahle cesta začít jinak než hledáním na mapě. Nejprve se potřebujeme ponořit do toho, co si člověk dokáže představit přirozeně. Nechat známé obrazy projít kolem sebe a sledovat, jestli se mezi nimi objeví něco, co jsme tam vědomě nevložili. Něco malého, čeho bychom si při honbě za velkou záhadou možná ani nevšimli.

A jestli takový okamžik přijde, zastavíme se u něj.

Ne proto, abychom ho okamžitě prohlásili za pravdu. Ale proto, abychom zjistili, kam vede.

Přede mnou tedy neleží hotový příběh. Leží přede mnou prázdná mapa a na ní zatím není zakreslená jediná cesta. Nemám tušení, kde se objeví první bod, ani jestli nás nakonec zavede k Bermudám, někam úplně jinam, nebo na místo, které nebude mít se skutečnou mapou světa vůbec nic společného.

Vím jen, že tentokrát se chci podívat pod hladinu.

Čím hlouběji v představě sestupuji, tím méně toho poznávám. Modrá se pomalu mění v černou, okolní prostor se ztrácí a přichází okamžik, kdy už přede mnou není nic, čeho bych se mohl zachytit očima. Jen tma a vědomí, že někde pokračuje dál.

Právě na tom místě bych chtěl naši první výpravu začít.

Bez mapy, bez připravené odpovědi a bez jistoty, že tam vůbec něco čeká. Jen se zvědavostí, která mě nutí udělat ještě jeden krok tam, kde už nic nevidím.