Klíč z hlubin

Světlo za mnou postupně sláblo. Nádherný korálový útes, který ještě před chvílí zářil všemi možnými barvami, už dávno zmizel v dálce. Vystřelil jsem od něj tak rychle, protože jsem tušil, že cesta bude dlouhá. Teď jsem pokračoval hlouběji do prostoru, kde už světlo pronikající vodou téměř nedosahovalo. Krajina kolem mě se pomalu ztrácela v šeru a já přestával rozeznávat vzdálenější okolí. Přesto jsem neměl nejmenší důvod se zastavovat. Nevím, co mě na tom neznámém prostoru tolik přitahovalo. Možná právě skutečnost, že jsem vůbec netušil, co mě čeká. Nepotřeboval jsem znát cíl. Stačilo mi vědět, že chci pokračovat.

Plaval jsem dál, až mě začala obklopovat téměř úplná tma. A tehdy jsem si všiml něčeho zvláštního. Přestože kolem mě nebyl žádný viditelný zdroj světla, dokázal jsem rozeznávat prostor několik metrů před sebou. Bylo to, jako bych si sám slabě svítil na cestu. Nešlo o žádný silný paprsek, který by pronikal hluboko do temnoty. Spíš o jemné osvětlení bezprostředního okolí, které se pohybovalo společně se mnou. Kam jsem plaval, tam jsem viděl přibližně dva nebo tři metry před sebe. Za touto hranicí už všechno splývalo s tmou. Nezkoumal jsem, odkud světlo přichází. Prostě tam bylo. A mně to stačilo.

Držel jsem se nízko nad mořským dnem. Pod sebou jsem rozeznával písek, který se ztrácel v temnotě stejně jako všechno ostatní. Plaval jsem bez spěchu, rozhlížel se a nechával před sebou postupně odhalovat další kousek prostoru. Neměl jsem strach. Naopak. Čím méně jsem viděl, tím větší zvědavost jsem cítil. A potom se přede mnou začalo něco objevovat.

Nejdřív jsem nedokázal rozeznat, co to je. Z písku vystupoval tmavý, protáhlý útvar, který se s každým dalším metrem zvětšoval. Přiblížil jsem se a začal rozeznávat obrysy dřeva. Teprve po chvíli mi došlo, na co se dívám.

Byla to loď.

Nebo přesněji to, co z ní zůstalo.

Na mořském dně ležel obrovský starý koráb. Jeho trup byl neobvykle dlouhý, úzký a mohutný. Neměl žádné stěžně. Velká část konstrukce byla zasypaná pískem a dřevo na mnoha místech ztratilo svůj původní tvar. Některé části trupu byly rozpadlé, jiné stále držely pohromadě. Nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho tu loď leží. Mohly to být desítky, stovky nebo ještě více let. Netušil jsem, odkud připlula, komu patřila ani co ji poslalo ke dnu. Viděl jsem jen starý vrak, který se pomalu stával součástí podmořského světa.

Kolem korábu se pohybovaly ryby. Mezi zbytky konstrukce proplouvaly murény a v jeho okolí jsem zahlédl také několik menších žraloků. Zatímco loď ležela nehybně v písku, kolem ní pokračoval život. Ryby mizely v otvorech mezi trámy a zase vyplouvaly ven. Některé se držely blízko dna, jiné kroužily kolem trupu. Pozoroval jsem je a potom se vydal na obhlídku samotného korábu.

Obeplouval jsem ho ze všech stran. Prohlížel si jeho dlouhé boky, rozpadlé části dřevěného opláštění a otvory, které v trupu zůstaly. Čím déle jsem ho pozoroval, tím víc mě zajímalo, co se nachází uvnitř. V některých místech bylo možné nahlédnout mezi staré trámy, ale kvůli šeru jsem toho mnoho neviděl. A právě tehdy jsem pocítil něco zvláštního.

Jako by mě něco volalo dovnitř.

Nebyl to hlas, který bych slyšel ušima. Spíš neodbytný pocit, který se ve mně objevil při pohledu na jeden z otvorů v trupu. Nedokázal jsem říct, odkud přichází ani proč. Přesto jsem měl dojem, jako by mi něco říkalo: „Najdi mě…“

Zůstal jsem před otvorem a chvíli se díval dovnitř. Neměl jsem tušení, co bych měl hledat. Nevěděl jsem ani, jestli tam vůbec něco najdu. Ale zvědavost byla silnější než potřeba všemu rozumět. Přiblížil jsem se k otvoru a vplul do útrob korábu.

Uvnitř bylo šero. Část slabého světla pronikala otvory v poškozeném trupu, ale ani venku už nebylo příliš jasno. Voda byla klidná a prostor působil téměř nehybně. Jen občas se ozvalo jemné zapraskání starého dřeva. Ten zvuk mě překvapil. Jako by koráb, přestože už dávno dosloužil, stále vydával tiché známky své přítomnosti. Nebylo to nic hrozivého. Spíš zvláštní připomínka toho, že se nacházím uvnitř něčeho, co kdysi plulo po hladině oceánu.

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Na dně se povalovaly keramické nádoby. Byly baňaté, s oblými stěnami, a připomínaly mi nádoby, ve kterých se kdysi mohla převážet voda nebo víno. Některé ležely na boku, jiné byly částečně zahrabané v písku. Mezi nimi se nacházely rozbité kusy keramiky. Proplouval jsem pomalu kolem a snažil se rozeznat další předměty, ale mnoho toho vidět nebylo. Všude kolem mě bylo staré dřevo, písek, nádoby a ticho, které čas od času přerušilo další jemné zapraskání.

A potom jsem si něčeho všiml.

V písku přede mnou ležel malý předmět. Zpočátku jsem nedokázal určit, co to je. Přiblížil jsem se a sáhl do písku, abych ho vyndal.

Byl to klíč.

Starý kovaný klíč, téměř tak velký jako moje dlaň.

Držel jsem ho před sebou a začal si ho prohlížet. Na první pohled mě zaujal jeho neobvyklý tvar. Nepřipomínal obyčejné klíče, které znám. Byl mohutný a působil dojmem ručně zpracovaného kovového předmětu. Nejvíc mě však překvapil jeho úchyt.

Měl tvar zjednodušeného dubového listu.

Nahoře tvořila jeho obrys zaoblená špička, pod níž se po obou stranách nacházelo ještě jedno zaoblení. Uvnitř těchto částí byly drobné ozdoby. Když jsem si klíč přiblížil, rozeznal jsem malé dubové lístky a žaludy. Nebyly to jen náhodné rýhy v kovu. Vypadaly jako záměrně vytvořený dekor, kterému někdo věnoval značnou pozornost.

Prohlížel jsem si jednotlivé detaily a v hlavě se mi objevila otázka.

Proč právě dubové listy a žaludy?

Nevěděl jsem.

Možná něco představovaly. Možná šlo o znak, který kdysi někomu patřil. Ale mohl to být také pouhý ozdobný motiv. Neměl jsem žádný způsob, jak to zjistit. A tak jsem se dál věnoval samotnému klíči.

Otočil jsem ho v ruce a podíval se na část, která měla zapadat do zámku.

Ta byla ještě zvláštnější.

Očekával bych nějaké zuby nebo zářezy, jaké znám u starých klíčů. Jenže tady nic takového nebylo. Kov na konci klíče připomínal spíše planžetu, která byla na několika místech různě ohýbaná. Její nepravidelný prostorový tvar byl neobvyklý a nedokázal jsem si představit, do jakého zámku by mohl zapadat. Přesto působil jako součást předmětu, který měl kdysi sloužit určitému účelu.

Chvíli jsem klíč obracel v ruce. Prohlížel si jeho zdobení, ohnutou kovovou část i celý tvar. Čím déle jsem se na něj díval, tím víc mě zajímal. Ale žádná odpověď nepřicházela.

A víš co?

Prostě jsem si ho strčil do kapsy.

Přišlo mi to naprosto přirozené. Našel jsem zvláštní starý klíč uprostřed dávno potopeného korábu. Netušil jsem, komu patřil, proč tam ležel ani jestli někde existuje zámek, do kterého by zapadl. Přesto jsem ho nechtěl nechat v písku. A tak jsem si ho vzal s sebou.

Potom jsem pokračoval v prohlídce vraku.

Znovu jsem se rozhlížel po jeho útrobách a proplouval kolem keramických nádob. Byly prázdné. Některé rozbité, jiné zachovalejší, ale nic dalšího mě na nich nezaujalo. Podíval jsem se ještě kolem sebe, jestli jsem něco nepřehlédl. Nic mě však nezdržovalo. Žádné další volání nepřicházelo a já neměl důvod zůstávat.

Obrátil jsem se proto zpátky k otvoru v trupu.

Proplouval jsem kolem starých trámů a nádob, až se přede mnou znovu objevilo slabé světlo okolní vody. Za zády jsem nechával ticho a jemné praskání dřeva. Klíč zůstával bezpečně v kapse. Ještě před chvílí jsem o jeho existenci neměl nejmenší tušení. Teď jsem ho nesl s sebou, aniž bych věděl proč.

Vyplul jsem ven.

Kolem korábu se stále pohybovaly ryby a jeho mohutný trup odpočíval v písku stejně jako předtím. Nic se nezměnilo. Jen já jsem měl v kapse něco, co jsem před několika okamžiky neměl.

Rozhlédl jsem se do okolní tmy.

Kam teď?

Vlastně jsem nad tím ani nepřemýšlel.

Prostě za nosem.

Otočil jsem se od vraku a vyplul dál do neznámého prostoru. Temnota se přede mnou znovu otevřela a moje slabé světlo dál osvětlovalo jen několik nejbližších metrů. Neviděl jsem, kam cesta vede. Neměl jsem mapu, žádný plán ani představu o tom, co bych mohl objevit.

A vůbec mi to nevadilo.

Za mnou zůstal dávno potopený koráb. Přede mnou byla tma.

A někde v kapse jsem měl starý klíč, zdobený dubovými listy a žaludy.

Zatím jsem netušil, proč mě tolik zaujal.

A tak jsem plaval dál.

Kapitola šestá: Strážce tajemství

---

Chci pouze komiks – připravuje se

Součástí sekce Příspěvky – Co všechno může být pod oceány…

Návrat k Rozcestníku